Natáčení videí


Jedna z aktivit, která mi v poslední době dělá radost, je natáčení videí. Začala jsem někdy v červnu. První video natočil  můj nestarší, Viktor. Hrozně se u toho natřásal, že je jako Kovy. :) Byla to krátká facebooková upoutávka na článek na mém angličtinářském webu.

V létě jsem si koupila stativ, který je zároveň stativ i selfie tyč. Tak jsem mohla natáčet videa, i když byly děti pryč. Teď jsem si připadala jako Kovy já.

S podzimem jsem upgradovala koupí osvětlení. A tím jsem získala své malé primitivní nahrávací studio (= mobil s prasklým displejem + selfie tyč + osvětlení namontovatelné na selfie tyč).

Když se zjistilo, že mi světlo dělá prasátka na obličeji, povolala jsem Anežku. Ta se vytasila s taštičkou plnou prošlých šmínek, make-upů, pudrů, rtěnek (co kde různě posbírala po známých).
Raději jsem jí vypůjčila svou taštičku, která je o poznání lehčí než ta její. Nicméně jsme spolu spíchly celkem obstojný make up. Takže Viktor je můj vrchní kameraman a Anežka moje osobní stylistka.

A když natáčím a snažím se sdělit něco posluchačům? Tak to většinou tři nebo čtyři děti stojí v pozoru a hltají každé mé slovo. (Což se mimo natáčecí tříminutovky úplně říct nedá.)

Natáčení je tedy takový malý společný rodinný podnik.

Na těch videích to určitě není vidět (protože jsem hrozný amatér), ale vždycky se mi radostí úplně chvěje srdce.

Moje hobití radost. 



Videa najdete na mé angličtinářské facebookové stránce:  TADY.

O hobitech, husitské farářce a mateřském vyhoření



Nedávno mi jedna dlouholetá čtenářka mého blogu napsala: "jsem ráda za všechny tvé upřímné články, že i u tebe třeba něco nejde, aspoň vím, že jsi stále člověk."
Tak dnes mám na mysli přesně takový upřímný článek na téma mateřské vyhoření. Na úvod moje mateřství v několika bodech. Matkou jsem se stala před cca deseti lety. Mezitím povila čtyři krásné, zdravé děti. Celých deset let jsem byla pořád s někým na mateřské. Můj manžel je hodně prorodinný a v práci poměrně flexibilní, ale stále je to podnikatel, který vede firmu o několika lidech, takže děti byly vždycky moje doména. Od třetího dítěte jsem měla jednou až dvakrát týdně k ruce paní na hlídání. Díky Bohu za ni. Mateřství mi toho spoustu dalo. Třeba sebevědomí a rozhodnost. Díky tomu jsem se pustila postupně do doktorandského studia, do vedení komunitního centra, do výuky náboženství a teď i do podnikání. Mateřství považuju za obrovské požehnání v mém životě. Současně ale na plnou hubu říkám, že teď z té dlouhé mateřské odcházím do mrtě vyčerpaná. V tenzi, křeči, s bolestí zad a bez nadhledu. Četla jsem rozhovor s mladou husitskou farářkou Martinou Viktorií Kopeckou. V jednu chvíli tam mluví o ženách supermatkách, se kterými má pastorační zkušenost: "Měla jsem období, kdy za mnou chodily matky trpitelky, které dělaly vše pro své děti, staraly se o své muže, dělaly charitu, podnikaly, přemýšlely, co by ještě měly vystudovat, uvažovaly, zda by nebylo vhodné vylézt na Mount Everest bez kyslíkové masky, a pořád to nebylo dost." Jako by mi vychrstla vodu do obličeje. Pak ještě dodává: "To pro mě byla cenná lekce, protože jsem se dívala sama na sebe. Myslím, že se mi podařilo dovést je k uvědomění, že je bezvadné mít ambice a zároveň chtít pomáhat druhým, ale platí stejná pravidla jako v letadle. Nejdřív musíte kyslíkovou masku nasadit sobě a pak pomáhat ostatním. Pokud budu dávat ze svého nedostatku, nikomu nepomůžu. Rozdávat jde jen z nadbytku a ten musím vystavět tím, že se naučím odpočívat, načerpat fyzickou i duchovní sílu." Amen. Na svou obhajobu (a pro povzbuzení všech, kdo se v tomto popisu taky poznaly) chci říct, že to není tak úplně jenom námi matkami. Požadavky na dnešní matky jsou enormní. A najít si v tom to svoje místečko, kde se s láskou samy k sobě pohodlně uhnízdíme, není samo o sobě. Čtu teď Hobita od Tolkiena a strašně se mi líbí hobití lifestyle. Jakože velké dobrodružství jo, ale na cestě se ideálně pětkrát denně zastavit a dát si smažená vajíčka se slaninkou, opečeným toustem a čerstvými rajčátky. Anebo se kochat okolní krajinou, kterou tam Tolkien popisuje v dlouhých pasážích. Anebo si posedět a pokouřit z fajfčičky. Identifikovala jsem, že to je přesně to, co mi v těch mých dobrodružstvích (a mateřství je největší z nich) dlouhodobě chybí. Takže mám před sebou úkol. Naladit se na hobití lifestyle. Mohlo by to u mně vypadat třeba takhle: jíst víc masa, začít pít alkohol (to zní docela divně, že jo?),  pravidelně cvičit, kupovat si sama pro sebe na stůl kytky, poslouchat jen oblíbenou hudbu, koukat jen na oblíbené filmy, někdy se namalovat, chodit víc na rande, chodit víc na procházky, nechat se občas vyfotit od profíka, číst breviář, zhluboka dýchat. Takže tady na blogu zakládám rubriku "hobití lifestyle", kde s vámi budu sdílet, co mi dělá radost. Mně osobně. Zažili jste nějakou formu vyhoření? Že to nebyla sranda? Co vám fungovalo?
Nechala jsem se vyfotit od profíka. Na zámku. Připadala jsem si jako princezna. 

Jak na domácí kváskový chléb


To že mám skvělého muže, tady asi už všichni tušíte, ale že od Vánoc peče každý týden kváskový chleba (aby si odpočinul od své práce kancelářské krysy), možná ještě někdo nevíte. Dnes sdílím článek na téma "Jak na domácí kváskový chléb" od mého Luboše. Prý je to spíš návod pro chlapy, tak jej neváhejte podsunout svým chlapům. :) Hlavní je se nebát. Není to vůbec žádná věda ani umění. Je to jen dodržování ověřeného postupu. Na internetu je spousta návodů. Stačí zapátrat. Informací je spousta. Je to jen a jen o tom, najít si v tom vlastní systém, který sedí mě, mojí kuchyni a mojí spotřebě. Tady píšu, co funguje mě. Budu tedy psát v první osobě. 

U ingrediencí jde jen o poměry, které si lze jednoduše násobit i dělit, podle toho co chcete vytvořit. Tady to rozepíšu na jeden kg mouky celkem, což je jeden veliký nebo dva střední chleby.

Postup:
Kvas (trochu kvásku do 600ml vlažné vody, 200g žitné mouky, 200g pšenčné mouky, ) promícháme
  • 12 h kvasíme
Mouka (200g žitné mouky, 400g pšeničné mouky, 2 lžičky soli, 2 lžičky drceného kmínu) + Kvas promícháme, uhněteme, naporcujeme, pomoučíme
  • 3 h kyneme
Pečení (na plechu, 30 min na max co to dá, pak to stáhnu na 30 min na 200°C, + plech s vodou co dělá páru)
  • 1 h pečeme

Poznámky:
Uvědomil jsem si, že to bude potřeba trochu víc rozepsat a objasnit terminologii. Kvásek říkam tomu zázraku, který skladujeme v ledničce, viz níže. Po jeho rozmnožení už mu říkáme jen kvas. Kvásek + vlažná voda = kvas. Vlažná voda je H2O 36°C, ani nehřeje, ani nestudí. Kvas se smíchá s ochucenou moukou a vznikne těsto. Po uhnětení a naporcování už všemu říkáme chleba. Používáme vždy hladkou mouku. Žitnou a pšeničnou v libovolném poměru. Více žitné znamená hutnější tmavší chléb, více pšeničné znamená lehčí a světlejší chléb. Podle mých skromných zkušeností, nemá cenu kupovat “dražší” speciální mouku na chleba. To, co platí u tuňáka u mouky na chleba prostě neplatí. U mouky jsou to jen marketingové triky. U chleba ta přidaná hodnota za vyšší cenu nikde není vidět. 

Celé je to o gramech a časech. Zatímco gramy si můžete jednoduše přizpůsobit v podstatě dle libosti. S časem toho moc neuděláte, ten obejít nejde. Každý si musí rozmyslet, kolik toho chleba vlastně chce. Výsledný chleba bude nakonec vážit jako součet hmotnosti všech ingrediencí - pečením chleba nijak moc neztratí na hmotnosti. Mě se osvědčily menší chleby 500g. A protože jsem megaloman, na jedno pečení jich peču 16 ks, tj z 8kg těsta. Víc se mi na jedno pečení do trouby už nevejde. A 16 jich dělám proto, že to jedno velké 8kg těsto je snadné od oka rozdělit vždy na půlku 1-2-4-8-16 a nemusím nic složitě vážit. Jak jsou chleby stejně velké, tak se pečou rovnoměrně všechny stejně. Většinu po zchladnutí naházím hned do mrazáku a kdykoliv si pak vzpomenu mám víceméně čerstvý chleba.

Kvásek si může každý jednoduše vyrobit z vody a žitné mouky. Je ale nepraktické čekat několik dní. Proto je standardním postupem kvásek skladovat.  
Já klasicky udržuju kvásek v ledničce, v zavařovací sklenici.  Pouze ho přikrmuju žitnou moukou. Je ho neustále tak 100ml (je úplně jedno kolik). Vždy odebru cca půlku kvásku v den pečení a kvásek zase a doplním žitnou moukou a vodou. Ve víčku sklenice jsem propíchnul malou dírku, protože při kvašení uniká CO2, a ve sklenici by jinak vznikal zbytečný tlak. Není se čeho bát, kvásek vydrží extrémě dlouho. Platí jednoduché pravidlo - méně vody pomalejší proces kvašení.
Alternativně, někdo skladuje pouze novou generaci kvásku tím, že odebere z nového kvasu těsně před hnětením těsta. Já osobně tento druhý způsob vysloveně nedoporučuju a to z jednoduchého důvodu. Na odebrání nového kvásku na příště snadno zapomenete a budete ho muset znovu shánět.

Kvas je jen smíchání kvásku a vlažné vody. Přikrejeme. Po dvanácti hodinách nám kvas krásně vypění a je ready pro těsto.

Smícháním kvasu a ochucené mouky vznike těsto. Na nějakém velkém prostorném místě uhněteme těsto. Prostor je strašně důležitej. Na malém place nebo v nepořádku je to hrozná otrava. 

Hnětení je jediná chvíle, která vyžaduje trochu cviku a zkušenosti. Cílem je vláčné těsto, které pak hezky vykyne. Nechceme ani tvrdou kouli ani tekutou mazanici. Chceme něco mezi. Hnětení mě to baví v ručně, žádné stroje. Kloudné hnětení je tak na 10 minut. Větší těsto trvá déle. Konzistenci si můžete dolaďovat. Voda ředí. Mouka zahušťuje. Ideálně jen zahušťujeme. Když jsem spokojenej s konzistencí, těsto rozřežu dlouhým nožem na chleby. Jednotlivé chleby ješte trochu prohnětu a pomoučím. Já osobně je na vykynutí rovnou sázím na pomoučený plech. Po všech pokusech s kynoucíma miskama, mísama, a ošatkama jsem skončil u prostého kynutí na plechu, na kterém pak rovnou peču. Kyneme. Chleba naroste tak na 200% objemu. Po třech hodinách už obvykle neroste a máme tedy hotovo a chleba je ready na pečení. 


Pečení už je jednoduché. Peče se v páře, tzn. ideálně vložíme další plech s vodou. Rozpálíme troubu na maximum na horkovzduch. Termostat (světélko) na troubě už se vypíná. Voda na plechu musí zuřivě bublat. Teď je ta správná chvíle. Šoupneme tam plechy s chleby. Pečeme celkem hodinu - 30 min. na max., pak 30 min. na 200°C. Moc nečumíme, utíká tím teplo a hlavně pára. Věříme, že to dobře dopadne. A taky že jo. Po vytažení by měly chleby vychladnout při pokojové teplotě. Já je ještě přikrývám utěrkou, aby měly klid. 

Nebojte se experimentovat. Do těsta lze přidávat kde co a chleba tak může být velmi originální a nápaditý. Úspěšně jsme zkoušeli olivy, česnek, smaženou cibuli, kopřivy, různá semínka, sušená rajčata, brambory, zelí, … na další přijdete sami, abyste se zase v klidu projedli zpátky ke klasice - mouka - voda - sůl - kmín. Geniálně jednoduchá kombinace.

Rohlíky se od chleba liší jen v drobnostech. Všechno je stejné jako u chleba. Jen do těsta před hnětením přidáme 250g rozehřátého tuku na pečení a místo pomoučení potřeme rozšlehaným vajíčkem. Zvážíme posypání kmínem, či mákem. A jedeme housky, rohlíky, bulky, preclíky, zvířátka atd. Sežeňte si pomocníky a jděte do toho. Pro urychlení kynutí (t<=1h) lze přidat sušené droždí - nedočkaví pomocníci to jistě ocení. Tím jak jsou to menší kousky, pečeme jen cca 10 min. Podle barvy snadno poznáte, že je hotovo. Dobrou chuť!

-Tento návod zkoušejte jen na vlastní nebezpečí. Aplikováním tohoto návodu se vystavujete extrémnímu nebezpečí, že bude úspěšně kynout nejen chléb ale i vaše postava.
-Kvásek kdykoliv k odběru u nás doma. 

Konec. Užijte si to. Pečení je radost. Hodně štěstí. -Luboš 
 

Proč děláme komunitní centrum?


Zase jedna minisérie. Jen nevím, jak často se k ní dostanu. Snad trochu jo.

Minisérie: Proč máme doma komunitní centrum? (V minulém příspěvku vysvětluji, že jej nemáme přímo v domě, nýbrž v naší domovské obci. ;) ).


(Martina napsala, že jí zajímá všechno, tak dneska tak trochu o tom, co je při rozjezdu takovýchto neziskových projektů z našich zkušeností nejdůležitější.)

Takže Komunitní centrum Záryby funguje 3 roky. Na začátku stála touha nějak se začlenit do života obce a mít na něj trochu vliv. Hlavně aby z toho mohla zpětně těžit naše rodina. Nechtěla jsem děti vozit na kroužky do města, chtěla jsem, aby si na ně došly samy ze školy. Chtěla jsem, aby od malička věděly, co v praxi znamená být občansky angažovaný a jak se dělají aktivity zdola (a aby postupně přejímaly odpovědnost za nějak dílčí úkoly -  to už se děje).

Co hrálo hodně velkou roli v úspěšném rozjezdu bylo, že jsme se sešly 4 rodiny, co měly obdobný pocit a byly ochotné do toho jít naplno a investovat hlavně svůj čas. Mít tým je podle mě položka číslo jedna. V našem týmu byly 3 aprobované učitelky, které byly ochotné první dva roky vést dětské i dospělácké aktivity za velmi symbolické či dokonce žádné lektorné a dělaly to stále velmi kvalitně.  Taky tu byla interiérová designérka, která celým prostorám dala šmrnc jen s pomocí kvalitní výmalby a pár hezkým second-handovým kousků nábytku. Chlapi zase dovedli položit koberce, pohnout s elektrikou, zapojit internet apod. Postupně se na náš základ nabalily další rodiny, které nejen posílají děti do kroužků, ale i nabízejí své služby bezplatně či za rozumné peníze (jako účetní, truhlář, výtvarnice). Počáteční tým je hrozně důležitý. Pokud tým nemáte, nemáte nic.

Taky se nám dařila jednání s obcí. Podařilo se nám získat velmi dobrou nájemní smlouvu a příslib trvalejší podpory ze strany obce. Podpora zvenčí - hlavně finanční - je alespoň prvních pár let důležitá položka číslo dvě.

No a položka číslo tři? Vize, společná vize. Strašně důležitá věc je se často scházet a hodně o věcech mluvit. Protože nebudem si mazat med kolem huby, začátky jsou pomalé až líné a nejisté. Dáváte do toho hodně a vrací se vám minimum. Peníze z toho nemáte žádné. (Možná existují vyjímky, kde se rovnou jde po nějaké grantu, ale co jsme se bavili se zkušenějšími, tyto naše pocity z rozjezdu nám potvrzovali.) Prokomunikovaná společná vize vás přes tyhle začátku pomůže přenést. My jsme s holkama chodily tak co dva měsíce na véču do stále stejné čínské restaurace (ke stále stejnému stolu a dávaly jsme si pokaždé podobné - společné  - jídlo.)




Příště napíšu trochu o tom, jak se myšlenka komunitního centra zabydlovala konkrétně v naší domácnosti.

Dotazy ráda zodpovím.





Naše komunitní centrum


Sem tam píšu, že naše komunitní centrum toto a tamto. Ráda bych se o něm v následujících pár příspěvcích rozepsala víc.

Dneska tedy jen trochu na úvod. A napište třeba do komentářů, co by vás případně dál zajímalo.


Komunitní centru Záryby jsme začali před 3 lety, protože se uvolnila obecní budova a obec s ní neměla žádné plány. Založili jsme s dalšími třemi rodinami spolek a budovu si pronajali. Už dva roky v ní probíhají kroužky pro děti, vzdělávací akce pro dospělé, kulturní akce, swapy, v létě organizujeme sousedský piknik ku příležitosti sv.Anny (letos máme víc peněz, tak máme i celkem atraktivní program), pořádáme přednášky.

Naše komunitní centrum je poměrně unikátní, protože je na vesnici ani ne o 1000 obyvatelích. V květnu jsme tu díky tomu měli exkurzy 27 evropských komunitních lídru z 9 zemí, kteří se přijeli učit, jak se vesnické komunitní centrum dělá. :) Po celém odpoledni se s námi loučili jako bratři a sestry. A co budu vyprávět, nás to nakoplo k další práci.

Zajímá vás třeba, jak věci děláme? Jak je financujeme? Nebo třeba osobní věci jako třeba, proč jsme se do toho pustili? Co to naší rodině dává (a bere)? Jak to jde dohromady s mým podnikáním, které si od ledna buduji?

Nechci psát o něčem, co nebude nikoho zajímat, tak budu ráda za dotazy. Pište.

Klára






P.S. Tuto minisérii jsem označila štítkem: Proč máme doma komunitní centrum? Berte to s nadsázkou. Komunitní centrum nemáme přímo v domě. Máme ho ale na naší vesnici, kterou jsme si za domov vybrali. No a taky ho máme doma pořád na talíři, protože stále kolem něj něco řešíme. Takže ho vlastně máme i nemáme doma. Každopádně nám dělá ten domov hezčí. To chci říct na vysvětlenou hned na začátek.

Logopedie


Taky děláte logopedii? A taky vás to strašně nebaví? Tak to jsme na tom podobně. My k naší milované paní logopedce docházíme (s drobnou pauzou) už 4 roky. Nejdřív s nejstarším, teď s mou prvňačkou. Pevně doufám, že druhá třída už bude bez logopedování. Nicméně, na začátek července už má termín i mé třetí dítko (já prostě neumím děti naučit R).

Vyzkoušeli jsme ledasco. Máme období, kdy cvičíme všichni celkem ochotně a taky období, kdy se plácáme v pomyslném bahně. Na přelomu zimy a jara jsme měli období skoro dvou měsíců, kdy nebyla ani z jedné strany vůle, tak jsme to prostě zařízli. Jenže - stále je tu dítě, které má narušenou komunikační schopnost a rodič, který s tím ještě může (a tedy musí) něco udělat. Tak jsme se s té letargie zase společnými silami zvedli a začali od znova.

A hodně nám v tom pomohla moje kamarádka Bára. Bára má taky 4 děti (ale okořeněné tím, že dvě nejmladší jsou dvojčata, mazec, že?). No a Bára má taky bohaté zkušenosti s logopedií. A k tomu je to opravdu zodpovědná maminka, takže bojuje jako lvice, aby její děti vykročily do své budoucnosti bez narušené komunikační schopnosti (to je prosím logopedický terminus technicus).  A tak začala vyrábět logo hry a logo výzvy.

No a nás zachránila právě její logo výzva. Spočívá v tom, že si na jejích stránkách zdarma stáhnete některý z archů, které děti vyplňují, pokud ten den úspěšně zvládnou logopedii. Cílem je vydržet 3 týdny v kuse. Zvládli jsme to? S drobnými přestávkami mezi jednotlivými týdny, ale zvládli. Snad poprvé za celou naši čtyřletou logopedickou dráhu.

Nejen díky výzvě, ale taky díky Bářiným hrám, které si můžete koupit na jejích stránkách. Máme vílovou hru a pro chlapečka se chystám na auta, protože Bára díky těm svým čtyřem ratolestem prostě ví, jak děti zaujmout. Fakt doporučuju!

Takže logopedii zdar a motivaci k výdrži taky. Myslím, že víc snad už těm svým dětem nemůžu dát. Než čas, díky kterému budou moci v budoucnosti lépe komunikovat. Tak bojujme jako lvice a vydržme. (A kdo jste aktuálně fakt v bahně, tak si přečtěte Báry článek o jejím boji: ZDE)






P.S. Tenthle příspěvek není sponzorovaný. Jen sdílím čirou radost z pomůcek, které nám pomáhají vytrvat v našem logo snažení. Máte-li nějaké oblíbené, budu ráda, když se nasdílíte zase vy se mnou.

P.S. A máte-li tip, kde sehnat funkční rotavibrátor, také sem s ním. Díky!



Čas na sebe s mužem


Tak už jsem se naprosto dostala do letního módu a další článek uveřejňuji s dvoudenním zpožděním. Každý den teď s dětmi jezdíme k Labi, taky se každý den trochu věnuji svému rozjíždějícímu podnikání (učím se točit videa! ha! u Labe! :) ) Postuji je trochu na instagram, ale o dost víc na facebook. Tak jestli mě chcete vidět a slyšet, mrkněte na moji angličtinářskou facebookovou stránku

No, ale k tématu. Toto je poslední díl minisérie o organizaci velké rodiny. Dnes na téma čas na sebe s mužem. Myslím, že všemu co bylo řečeno v předchozích týdnech, toto téma dává dost podstatný rámec. Ergo nebýt času o samotě s mým muže, nebyla by dobře zorganizovaná domácnosti. Bohužel to ale platí i naopak, není-li dobře zorganizovaná domácnost (aka ujasněné priority a společné cíle), není čas na sebe s mužem. 


V zimě jsme byli spolu s Lubošem ve Vídni. Bylo tam krásně. Žiju z toho už půl roku.


U nás je to asi jako všude, jsou období, kdy se manželský čas jeden na jednoho vyšplhá na nejvyšší příčky rodinných priorit. A pak jsou zase doby, kdy je dlouhodobě zanedbáván. To se většinou projeví nějakou krizí, která člověka vrátí tam, kde by měl být. Updatuje.

Po 10 letech v manželství (letos slavíme) jsem přesvědčena, že ideální je:

1) pobýt spolu alespoň chvíli o samotě každý den

2) chodit na rande jednou týdně (ideálně mimo domov)

2) zajet si na společný víkend dvakrát až třikrát do roka

3) celý jeden týden spolu jednou ročně


Že to zní až nesplnitelně? Já jsem si taky do nedávna myslela. (A je pravda, že tohoto ideálu jsme dosud nikdy ani náznakem nedosáhli, protože jsme pořád měli nějaká mimina.) Ale proběhl u mě v tomhle ohledu poslední roky nějaký přerod.

Za těch 10 let doma s dětmijsem zažila nespočet různých krizí. Být doma naplno, všechno zajišťovat, být dětem oporou, být mužovi oporou, být případně oporou ještě dalším lidem v okolí, kteří se o vaši stálost mohou opřít, to je práce pro hrdiny. (A to nepíšu kvůli sobě, ale kvůli vám, kteří tohle čtete a jste v tom až po uši.) A vždycky, když jsem byla v té krizi hluboko zahrabaná, mě z ní vytáhl až společný čas s mým mužem. Protože ukotvuje. Protože dává prostor být sama sebou, ale tak jako jinak. Protože z vás vytváří spokojenější a milovanější ženu. Jak to ještě vyjádřit?

Do dalších let bych se tedy ráda tomuto ideálu co nejblíž přiblížila. Nejen pro sebe, ale pro všechny kolem - pro děti, pro rodiče, pro kamarády, pro kamarády svých dětí, zkrátka pro všechny, kteří mohou těžit z té ukotvenosti, kterou manželství nabízí.

Aktuálně je to tak, že na rande mimo domov se moc nedostaneme, ale pracujeme na tom a od září to plánujeme uvést do provozu naplno. :) Dva až tři víkendy ročně + celý týden k tomu se nám poslední roky celkem daří, díky našim rodičům. Za to jsem moc vděčná. To je vždycky velmi požehnaný čas a nezřídka z něho žiju dalších pár měsíců.

 A co pobýt spolu chvíli o samotě každý den? To se nám daří napřeskáčku. Problém ale nebývají děti (ty jdou každý den v 8 spát), nýbrž sebedisciplína. Odlepit se večer od mobilu, od kompu, od práce, vylézt ze své komfortní ulity (Emmanule Lévinas by řekl odlepit se od své dobré polévky) a vydat se druhému vstříc, to bývá na konci dne těžké. Ale věřím, že je to úzce propojené s tím koncentrovanějších časem, víkendovým či celovečerním mimo domov. Takže na tom pracujeme.

Co vy? Máte to také tak? Jinak?

Pište.