Logopedie


Taky děláte logopedii? A taky vás to strašně nebaví? Tak to jsme na tom podobně. My k naší milované paní logopedce docházíme (s drobnou pauzou) už 4 roky. Nejdřív s nejstarším, teď s mou prvňačkou. Pevně doufám, že druhá třída už bude bez logopedování. Nicméně, na začátek července už má termín i mé třetí dítko (já prostě neumím děti naučit R).

Vyzkoušeli jsme ledasco. Máme období, kdy cvičíme všichni celkem ochotně a taky období, kdy se plácáme v pomyslném bahně. Na přelomu zimy a jara jsme měli období skoro dvou měsíců, kdy nebyla ani z jedné strany vůle, tak jsme to prostě zařízli. Jenže - stále je tu dítě, které má narušenou komunikační schopnost a rodič, který s tím ještě může (a tedy musí) něco udělat. Tak jsme se s té letargie zase společnými silami zvedli a začali od znova.

A hodně nám v tom pomohla moje kamarádka Bára. Bára má taky 4 děti (ale okořeněné tím, že dvě nejmladší jsou dvojčata, mazec, že?). No a Bára má taky bohaté zkušenosti s logopedií. A k tomu je to opravdu zodpovědná maminka, takže bojuje jako lvice, aby její děti vykročily do své budoucnosti bez narušené komunikační schopnosti (to je prosím logopedický terminus technicus).  A tak začala vyrábět logo hry a logo výzvy.

No a nás zachránila právě její logo výzva. Spočívá v tom, že si na jejích stránkách zdarma stáhnete některý z archů, které děti vyplňují, pokud ten den úspěšně zvládnou logopedii. Cílem je vydržet 3 týdny v kuse. Zvládli jsme to? S drobnými přestávkami mezi jednotlivými týdny, ale zvládli. Snad poprvé za celou naši čtyřletou logopedickou dráhu.

Nejen díky výzvě, ale taky díky Bářiným hrám, které si můžete koupit na jejích stránkách. Máme vílovou hru a pro chlapečka se chystám na auta, protože Bára díky těm svým čtyřem ratolestem prostě ví, jak děti zaujmout. Fakt doporučuju!

Takže logopedii zdar a motivaci k výdrži taky. Myslím, že víc snad už těm svým dětem nemůžu dát. Než čas, díky kterému budou moci v budoucnosti lépe komunikovat. Tak bojujme jako lvice a vydržme. (A kdo jste aktuálně fakt v bahně, tak si přečtěte Báry článek o jejím boji: ZDE)






P.S. Tenthle příspěvek není sponzorovaný. Jen sdílím čirou radost z pomůcek, které nám pomáhají vytrvat v našem logo snažení. Máte-li nějaké oblíbené, budu ráda, když se nasdílíte zase vy se mnou.

P.S. A máte-li tip, kde sehnat funkční rotavibrátor, také sem s ním. Díky!



Čas na sebe s mužem


Tak už jsem se naprosto dostala do letního módu a další článek uveřejňuji s dvoudenním zpožděním. Každý den teď s dětmi jezdíme k Labi, taky se každý den trochu věnuji svému rozjíždějícímu podnikání (učím se točit videa! ha! u Labe! :) ) Postuji je trochu na instagram, ale o dost víc na facebook. Tak jestli mě chcete vidět a slyšet, mrkněte na moji angličtinářskou facebookovou stránku

No, ale k tématu. Toto je poslední díl minisérie o organizaci velké rodiny. Dnes na téma čas na sebe s mužem. Myslím, že všemu co bylo řečeno v předchozích týdnech, toto téma dává dost podstatný rámec. Ergo nebýt času o samotě s mým muže, nebyla by dobře zorganizovaná domácnosti. Bohužel to ale platí i naopak, není-li dobře zorganizovaná domácnost (aka ujasněné priority a společné cíle), není čas na sebe s mužem. 


V zimě jsme byli spolu s Lubošem ve Vídni. Bylo tam krásně. Žiju z toho už půl roku.


U nás je to asi jako všude, jsou období, kdy se manželský čas jeden na jednoho vyšplhá na nejvyšší příčky rodinných priorit. A pak jsou zase doby, kdy je dlouhodobě zanedbáván. To se většinou projeví nějakou krizí, která člověka vrátí tam, kde by měl být. Updatuje.

Po 10 letech v manželství (letos slavíme) jsem přesvědčena, že ideální je:

1) pobýt spolu alespoň chvíli o samotě každý den

2) chodit na rande jednou týdně (ideálně mimo domov)

2) zajet si na společný víkend dvakrát až třikrát do roka

3) celý jeden týden spolu jednou ročně


Že to zní až nesplnitelně? Já jsem si taky do nedávna myslela. (A je pravda, že tohoto ideálu jsme dosud nikdy ani náznakem nedosáhli, protože jsme pořád měli nějaká mimina.) Ale proběhl u mě v tomhle ohledu poslední roky nějaký přerod.

Za těch 10 let doma s dětmijsem zažila nespočet různých krizí. Být doma naplno, všechno zajišťovat, být dětem oporou, být mužovi oporou, být případně oporou ještě dalším lidem v okolí, kteří se o vaši stálost mohou opřít, to je práce pro hrdiny. (A to nepíšu kvůli sobě, ale kvůli vám, kteří tohle čtete a jste v tom až po uši.) A vždycky, když jsem byla v té krizi hluboko zahrabaná, mě z ní vytáhl až společný čas s mým mužem. Protože ukotvuje. Protože dává prostor být sama sebou, ale tak jako jinak. Protože z vás vytváří spokojenější a milovanější ženu. Jak to ještě vyjádřit?

Do dalších let bych se tedy ráda tomuto ideálu co nejblíž přiblížila. Nejen pro sebe, ale pro všechny kolem - pro děti, pro rodiče, pro kamarády, pro kamarády svých dětí, zkrátka pro všechny, kteří mohou těžit z té ukotvenosti, kterou manželství nabízí.

Aktuálně je to tak, že na rande mimo domov se moc nedostaneme, ale pracujeme na tom a od září to plánujeme uvést do provozu naplno. :) Dva až tři víkendy ročně + celý týden k tomu se nám poslední roky celkem daří, díky našim rodičům. Za to jsem moc vděčná. To je vždycky velmi požehnaný čas a nezřídka z něho žiju dalších pár měsíců.

 A co pobýt spolu chvíli o samotě každý den? To se nám daří napřeskáčku. Problém ale nebývají děti (ty jdou každý den v 8 spát), nýbrž sebedisciplína. Odlepit se večer od mobilu, od kompu, od práce, vylézt ze své komfortní ulity (Emmanule Lévinas by řekl odlepit se od své dobré polévky) a vydat se druhému vstříc, to bývá na konci dne těžké. Ale věřím, že je to úzce propojené s tím koncentrovanějších časem, víkendovým či celovečerním mimo domov. Takže na tom pracujeme.

Co vy? Máte to také tak? Jinak?

Pište.




Čas na každé dítě zvlášť


Sledujete sérii o organizaci domácnosti, toto je její předposlední díl.


Musím říct, že mi dal zatím nejvíc zabrat, proto jej také uveřejňuji o tři dny déle, než bylo původně avizováno.

Podle toho můžu já a vy taky usuzovat, že tohle je naše aktuálně asi největší výzva z těch, o kterých tu mluvím. Jak to máme či jak bychom to chtěli mít jsem nakonec shrnula v bodech.



1) Máme 4 děti a všechny mají potřebu pozornosti ze strany rodičů.

2) Když tuto pozornost nedostanou, tak zlobí. Tedy nevhodně na sebe upozorňují, bijou se mezi sebou apod.

3) My jim pozornost chceme dopřát, protože jsme vždycky radši, když jsou naše děti spokojené. :)

4) Věnovat dětem čas znamená ukrojit si kus z vlastního času.

5) A máte-li dětí víc, vyžaduje to i promyšlenou logistiku. Co, kdo, kdy, s kým.

6) Abychom našim dětem zajistili alespoň bazální formu pozornosti, zavedli jsme u nás vloni na podzim tzv. VIP dny. Princip je takový, že každé dítě má přidělený den v týdnu, který je jakoby jeho. Ten den může vybírat, co bude v televizi, co se bude číst, co se bude pouštět na rádiu v autě. Původní myšlenka byla zařadit do toho dne vždy i nějaký soustředěnější čas, patnáct dvacet minut jeden na jednoho. To se ale postupem času ukázalo nepříliš udržitelné (protože kroužky, únava, úkoly).

7) Aktuálně tedy děti mají VIP dny, ale jejich patnáctiminutovky se jim různě přesouvají na jiné dny. Dle potřeby.

8) Větší dvě děti s námi někdy zůstanou déle vzhůru.

9) Mladší děti vezmu třeba na zmrzku cestou ze školky nebo když čekáme někde na někoho.

10) Mám vypozorované, že dlouhodobě nejméně individuálního času mají prostřední děti. Odborně se jim prý říká "sendvičové děti". Jakmile si to uvědomíme, což někdy může trvat i nějakou dobu, tak se jim to snažíme nějak vynahradit. Třeba brát je na nákupy, na ryby.

11) Děti hezky respektují VIP dny. Jednotlivé individuální akce ale někdy berou jako nespravedlnost - "proč já nemůžu?" - a bývá to náročné to vykomunikovat.

12) Aby to fungovalo, musíme být v dobré součinnosti my s mužem.

13) Ta součinnost se ale taky musí nějak vykomunikovat.

14) A k tomu je potřeba individuální partnerský čas jeden na jednoho.

15) A ten najít taky nebývá úplně lehké.

16) Jak ho hledáme, jak se nám daří či nedaří nacházet, to ukážu zase příště.


Tak příště o partnerském času pro sebe na vzájem. V úterý.

Teď vy. Jak to máte, co vám funguje, s čím bojujete?


Klára














MIMOŠKOLNÍ AKTIVITY (a jak jsme si to nastavili, abychom z toho života něco měli i v odpoledních hodinách)


Sledujete minisérii článků o organizaci velké rodiny. Díl čtvrtý. Mimoškolní aktivity. 

Předem hlásím: Mimoškolní aktivity je téma tak závislé na aktuální situaci každé rodiny, že zde pouze vkládám příspěvek do diskuze a hrozně ráda si poslechnu vaše řešení mimoškolních aktivit dětí. 

U nás je to tak, že bydlíme na malé vesnici, kde hromadná doprava jezdí jednou za hodinu a méně. Nejbližší město je 4km. Já jezdí autem strašně nerada. Manžel přichází z práce, až když už kroužky běží. Vesnice je poměrně dobře občansky vybavena. A máme čtyři děti v rozmezí 2-9 let. Jo a máme 3 kluky. 

Naše řešení je tedy nasnadě. 





První pilíř našeho zářijového rozhodování (už po tři roky stále stejný a ještě minimálně dva to tak asi zůstane): kroužky v dochozí či kolové vzdálenosti, ideálně aby si děti dojely samy. Krom náboženství to všechny naše kroužky splňují.

Druhý pilíř: sport - pohyb - sport, neboť kluci prostě někde tu svou chlapskou energii vybít musejí. Krom náboženství i toto všechny naše kroužky splňují. 

Třetí pilíř: Když něco nemůže za námi, přivezeme si to k nám. To je ale pilíř, který se opírá o fakt, že jsme si u nás na vesnici s kamarádkami před třemi lety vybudovali komunitní centrum. Pod hlavičkou našeho kc si organizujeme sami či za pomoci externích lektorů kroužky, které chceme pro své děti. Já budu takto od září otevírat angličtinu pro děti od 3. do 5. třídy. No a už čtvrtý rok jednou týdně učím na faře náboženství, kam vozím i své děti. 

K aktivitám samotným. Naše děti jsou členy sokola, fotbalového klubu a sboru dobrovolných hasičů (ne všichni mají všechno). Nejstarší synek (9 let) má tréninky 3x týdně. Holčička (7 let) 2x týdně. Chlapeček (5 let) 2x týdně. Což si myslím, je pro každého z nich tak akorát. A nejmladší (2 roky) se všude šmrdolí se mnou, ale kroužek nemá žádný. Jednou týdně se mnou jezdí nejstarší děti na náboženství. Všechno dohromady je tak akorát i na mě. :) 

Hudebku, výtvarku, angličtinu, plavání, skaut a to všechno krásné a dobré, co bych pro své děti ráda, MUSÍME IGNOROVAT. Angličtinu pro své děti a jejich spolužáky plánuji v našem kc od tohoto září (prsty už mě svrbí :) ). Vše ostatní si bude muset počkat na správný moment. Vždycky v září se to ve mně chvěje, ale vždycky jsem ráda, že nepodlehnu žádným tlakům. Věřím, že co dětem nedáme my rodiče v dětství, k tomu se dostanou - bude-li to sedět k jejich naturelu - později samy. Tak asi tak.



Teď vy. Jak to máte s kroužky? Chodí děti na aktivity, které jste pro ně chtěli? Mají toho tak akorát? Vedete některé kroužky svých dětí vy sami? Máte toho vy tak akorát?


Těším se! Klára







 

Děti a mobily (a televize a další výhody a naše pravidla pro jejich využívání)


Sledujete minisérii 6 článků, které pojednávají o organizaci velké domácnosti (domácnosti o dvou dospělých a čtyřech dětech).

Toto je třetí článek z minisérie. Věnuje se našim domácím pravidlům pro využívání mobilů a televize.

UPOZORŇUJI předem, že v téhle oblasti tápeme stejně jako všichni ostatní rodiče dnešní doby. TÁPEME, ZKOUŠÍME, IMPLEMENTUJEME. Něco se nám daří, něco ne. Rozhodně se NEPOVAŽUJEME  za odborníky. Dnes s vámi tedy sdílím naše HLEDÁNÍ. Třeba vám ukáže, jakou cestou se NECHCETE vydat. Už to může být přínosné. Takto k dnešnímu článku, prosím, přistupujte. Děkuji!

Našim dětem je 9, 7, 5 a 2 roky. Dva starší mají dotykové telefony. Jak k nim přišly, když mají matku, která ještě loni nevěděla, co přesně dotykový telefon je? To je celkem dobrá story.

Viktor ke svému prvnímu mobilu přišel někdy loni na jaře tak, že si ho vyhrabal z elektroodpadu v šatně školky při čekání na sourozence. A mobil, byť starší a nedotykový, byl plně funkční. Já byla striktně proti tomu, aby si ho nechával a ještě jsem mu vyčinila za prohrabávání popelnic. Můj muž byl ale jiného názoru, a tak s námi mobil - nedotykový, bez simky - zůstal. Využití našel i tak. Fungoval jako soukromý přehrávač písniček a audio knížek.

Že má naše nejstarší dítě mobil, se v rodině celkem rychle rozkřiklo. Viktor se dočkal politování, jaký zastaralý mobil má a že by si zasloužil lepší. A taky ho dostal. Mírně vysloužilý dotykáč. Pořád bez simky, ale zato s hrami. Uf! Aby se předešlo mateřskému vyčiňování, sepsal můj muž s Viktorem HERNÍ KODEX, ve kterém se určila základní pravidla a vydefinovalo se nastavení naší rodiny vůči hraní her na mobilu.



Pokud jste už teď vyčetli mezi řádku, že můj už má k mobilům obecně mnohem vřelejší vztah než já, pochopili jste správně. Ovšem od té doby, co máme doma víc dětí než dospělých, jsem se naučila svému muži v jeho chlapském přístupu více důvěřovat. Protože vidím, že některé oblasti prostě mateřský vhled a mateřská péče neumí opečovat tak dobře jako tátovská. A tak jsem kývla i na koupi sim karty k devátým narozeninám a výměnu vysloužilého dotykáče za méně vysloužilý.

Takže, náš třeťák aktuálně vlastní celkem slušný dotykový mobil se sim kartou. Naše prvňačka zdědila vysloužilejší dotykáč bez sim karty. (A já už taky jeden mám.) Oba na něm mají hry. Nemají data, ale mají přístup k domácí wifi, takže doma mohou na youtube. Oba celkem obstojně fotí i točí videa. Většinou nějaké domácí momentky. Na sociálních sítích děti profily nemají a krom youtubu ani na žádné nemají přístup. Oba mají na mobilu nahrané svoje oblíbené písničky a audio vyprávění. Viktor si telefonuje a píše - hlavně s babičkami, ale i s vrstevníky a pro operativní komunikaci i s námi rodiči. Telefon do školy obvykle nenosí, jen když je potřeba nějaká operativní komunikace po škole.

A teď ta PRAVIDLA. Protože teprve pravidla dodala klid i mateřské duši. Obě děti mají  v mobilech nainstalovanou RODIČOVSKOU KONTROLU. Používáme aplikaci ESET. Ovládám ji já ze svého telefonu. Mohu jejím prostřednictvím dětem určit čas, který tráví na youtubu či hrami. Můžu omezit hry i videa, na která se lze dostat. ESET dává rodičům poměrně velkou míru kontroly. Čas v oblasti her a videí mají naše děti omezený na 30min denně. Mobil se sim kartou je pak opatřen ještě jednou aplikací, která zajišťuje, aby se dítěti nedovolal nikdo, koho nemá v seznamu telefonu. Telefonování a psaní s babičkami a kamarády neomezujeme. Zatím nebylo třeba.

Mobil je u nás doma považovaný za VÝHODU. To znamená, že to není NĚCO AUTOMATICKY dostupného, ale vždy si k němu musí děti otevřít cestu. Mobil tedy dostávají až ve chvíli, kdy mají splněny všechny své povinnosti. Pak už je jeho využití na nich (v rámci rodičovské kontroly). Pokud si těch 30 minut vyplýtvají hned, jejich věc. Stejně tak si je mohou využít po troškách. V určitou hodinu se ale odchází na kroužky a po kroužcích už většinou chceme, aby mobily byly schované. Častěji je to tak, že se musejí opravdu hodně snažit, aby vůbec stihly celou půlhoďku. Což mívá (ale ne vždy) blahodárný vliv na rychlost, se kterou se pouštějí do domácích úkolů či prací v domácnosti.

Obdobně je to s televizí. Také je to výhoda. Jen s tím rozdílem, že na televizi v průběhu týdne nezbývá čas. Televize je tak spíš víkendová a prázdninová záležitost. Buď koukáme na delší animované či hrané pohádky, anebo na dětské seriály. V poslední době u nás frčí taky teen pop písničky. Pouštíme je z youtube.Jaké další výhody si mohou děti vysloužit? Velké téma u malých chlapečků jsou sladkosti. Sladkosti také dostávají jako výhodu poté co si splní povinnosti.

A když si děti nechtějí plnit povinnosti či nepomáhají rodičům? Pak uplatňujeme tzv. ODEBÍRÁNÍ VÝHOD. Tedy odebrání přístupu k elektronice a sladkostem.

Je to jen blbá VNĚJŠÍ MOTIVACE, já vím. Ale! Je v tom zároveň MÍRA SAMOSTATNOSTI a vlastního hospodaření s časem. Rodič ustupuje do pozadí díky rodičovské kontrole i díky zavedenému systému povinností a výhod. Nefiguruje tam jako výhradní autorita. Dítě tedy prvoplánově nebojuje s rodičem, nýbrž NADÁVÁ NA SYSTÉM. Do budoucna bude snad rodič ustupovat ještě více do pozadí a snad bude i více nastupovat vnitřní motivace. To je náš cíl. Uvidíme.


Jak to máte vy? Poradíte nějaké vlastní vychytávky? Něco co vám dlouhodobě funguje? Nebo mobily bojkotujete? Těším se na diskuzi.

Příště - 28.5. - rozvineme téma MIMOŠKONÍ AKTIVITY. 

Dnes to bylo dlouhé a vyčerpávající. 

Díky za pozornost, Klára :)



P.S. Velké téma je také rodičovské zacházení s mobily. V tom máme oba - máma (teď už dotykáč používám dosti obstojně :) i táta - svoje rezervy, ale bojujeme s nimi. Někdy je ale tohle ta nejtěžší část ze všeho.




Víkendové GIVEAWAY



Dneska jenom takový rychlý vstup se zprávou o tom, že na svých angličtinářských profilech na




pořádám malé víkendové GIVEAWAY. 



Rozdávám své skvělé, inovativní sešity angličtiny pro osobní rozvoj. 


Chcete-li se zúčastnit, mrkněte! 









Klára



Zapojení dětí do chodu domácnosti (aneb náš systém na jejich zapojení do domácích prací)


Je úterý a s ním je tu i další díl minisérie: organizace velké rodiny 

Tentokrát na téma: ZAPOJENÍ DĚTÍ DO DOMÁCNOSTI

Minulý týden jsem psala o tom, že část práce kolem třídění prádla jsme u nás doma delegovali na děti. Konkrétně starší tři děti (9, 7 a 5 let). Do domácnosti jsou ale zapojené všechny děti. Snažíme se o to od asi čtyř let nejstaršího a za ty roky se nám to celkem daří. Dneska představím náš aktuální systém zapojení dětí do domácnosti (aktuální, neboť ten systém neustále prochází upgradem :)). 

Tamtadadááá: Náš aktuální systém je založený na kartičkách, které si děti při plnění povinností nosí s sebou na krku. Pecka, že? :) První kartičky tohoto typu jsem vyrobila už asi před třemi lety, protože jsem to někde viděla a líbilo se mi to. Zpočátku jsem jen malovala na karton. Poslední rok jsme upgradovala na canvu (canva.com), barevný tisk a laminovačku. :)


Tyhle kartičky jsou úplně čerstvé. Ještě nejsou proděrované a nemají šňůrky na krk. Sem tam úkoly obměňujeme. Pak dělám kartičky nové.

Děti mají za úkol plnit povinnosti napsané na kartičkách každý všední den. V sobotu jim k těmto povinnostem přibývá ještě úklid jejich dvou pokojíčků. Neděle je sváteční den. Pomáhají třeba uklidit či s vařením, ale bez kartiček. Ve všední den je dělají po škole, ale ne bezprostředně. Mezi příchodem domů a povinnostmi mají asi hoďku na výdech (bez elektroniky).

Dřív jsem měla tendenci kartičky přeplnit. V posledním roce jsem ale, myslím, našla rozumnou míru. Děti mají na odpoledne jednu hlavní povinnost + prádlo + věci kolem školy a taky je učíme děkovat za věci v jejich životě, tak tam mají i položku "modlitba". 

Hlavní povinnosti: V. (9 let) vynést koše, A. (7 let) uklidit nádobí od dřezu či z myčky, I. (5 let) - uklidit dětské boty od dveří do botníku, J. (2 roky) - uklidit příbory do příborníku (u dvouleťáka ale nebazíruju na echt pravidelnosti, prostě udělá - udělá, neudělá - udělám to já, demonstrativně a hodně nahlas povídám, kam dávám vidličky, kam patří nože apod.)


Speciálně botník a příbory u nás jedou už od malička nestaršího. Přijde mi to skoro jako takové montessori aktivity. Hlavně menší děti rádi třídí a rovnají. Starší už potřebují trochu akce a více odpovědnosti. To zase docela dobře splňují koše a úklid nádobí. 

Všichni kromě nejmladšího dvouleťáka pak pokračují na prádlo. Juchůůů. Každý den poskládat do skříně pár kousků svého oblečení. :) 

Jestli jdou vždycky svolně a rádi? Samozřejmě že ne! :) Rádi by se denně POVINNOSTEM vyhnuly. (A já ještě o něco radši.:) Ale vždycky to nějak (alespoň z části) proběhne. A děti vědí, že po hotových povinnostech mají pauzu. A že můžou vzít mobil do ruky, aniž by je někdo někam hnal. Někdy i pustit televizi. Nebo že můžou ven za kamarády na hřiště. 




Snažím se děti navést na to, aby všechny povinnosti měly hotové asi do čtyř. Abychom mohli v klidu odcházet ven/ do kroužků a večer, abychom už měli volno. Někdy to vyjde, někdy ne. Nikdo nejsme roboti. Ale mít plán je fajn. (Moje výhoda je v tom, že pracuju s domu, takže tady nad vším můžu bdít a všechno popohánět. Což je super z hlediska time-managementu, ale zároveň je to nevděčná role, kterou nemám přirozeně v krvi. Má-li kdo. :) )

Zapojit děti do domácnosti - a to mi asi každý potvrdíte - je ve skutečnosti pro rodiče hrozně otravná práce s nejednoznačnými výsledky. Ani to neznamená, že je doma pořád skvěle uklizeno (u nás teda určitě ne), ani to neběží jako na drátkách. Ale stejně je to něco, co mi přijde jako smysluplná dřina. Cítím - a asi je to tím, že máme 3 syny - obrovskou povinnost vychovat především z těch našich kluků chlapy, kteří se trochu mají k práci. (O holčičku se nebojím.)

To tedy bylo pojednání o tom, jak se snažíme u nás doma vést děti k práci. Příště (21.5.) se zkusím trochu více rozepsat o VÝHODÁCH, které jim z toho plynou. Sem spadá televize i mobily. Rozepíšu se o našich pravidlech pro používání těchto zařízení. 

Máte-li otázky, zkušenosti, rádi byste sdíleli své triky, pište do komentářů. Těším se!

Klára