A to jsme byli jen u Labe


Když si zoufám, že už je po létě a teď už nás čeká jen sychravo a vlezlo, zažijeme takovýhle víkend.  Beru to jako důrazné: Kláro, Kláro, jen tě prosím, nebuď tak malomyslná...









     ***


"Ty seš věřící?"


Dnes jdu trochu s kůží na trh. Publikuji zde článek, který jsem psala pro náš farní časopis.

(Fotky jsou z našeho farního tábora rodičů s dětmi v Sudějově u Kutné hory, kde jsme s dětmi strávili jeden krásný týden v srpnu. Nádherné místo se studánkou a tak dobrou vodou, že si i projíždějící traktorista či autobusák rád zastaví na doušek. Fara je k pronajmutí všem za dost rozumnou cenu. Mohu jen doporučit.)









Byla jsem vychovávaná v rodině, kde Bůh neměl své pevní místo. Víru jsem dostala jako dar někdy na prahu dospělosti. Dar, který se vykutal z prachu někde v meziprostoru mezi přednáškami z filosofie, nadměrnou četbou Paula Coelha a nesmělými návštěvami kostelů.

Lidi, které jsem v téhle době oslovovala, aby mě nějak navedli, moc nevěděli, co si se mnou počít (vč. kněžích). V oblasti náboženství jsem byla absolutně negramotná. Co taky říct na ono vražedné: já chci věřit, ale nevím jak, nevím čemu a vlastně ani nevím v co?

Dveře víry mi otevřel Tomáš Halík. Sám konvertita dost přesně chápe situaci člověka, který věří v "něco", ale chybí mu aparát k tomu, aby toto "něco" dovedl pojmenovat či jemu jakkoli vyjít naproti. Je dobře, že příprava na křest u Nejsvětějšího Salvátora trvá bezmála dva roky.

Od mého křtu uplynulo osm let. Žiju v manželství, kterému požehnal Bůh, mám křtěné děti, chodíme o nedělích do kostela. Typická křesťanská rodinka, řekl by si někdo. Ale ty zápasy, které já i můj muž (také konvertita) vedeme, tam pod povrchem pořád jsou. Za věci velké i za ty, co lidé ve víře vychovaní, považují za celkem samozřejmé. (Co že se má přesně dělat u zpovědi? Jak se tvářit při přijímání? Co to je to setkání mládeže? "Jaké znáš písničky z Hosanny?" - "Žádnou.")

Halík ve své nejnovější knize Svět bez Boha poměrně ostře stírá rozdíl mezi člověkem věřícím a nevěřícím. Říká, že stejně jako existuje implicitní víra nevěřících, existuje i implicitní nevíra věřících. Obojí znám dost důvěrně. Vždycky jsem věřila v "něco", akorát jsem neměla možnost to jakkoli vyjádřit. A teď? Teď věřím v Boha, který postupně proniká do mé duše jako voda živá. Nicméně, jsou oblasti, kam se ještě nedostal, oblasti zavalené balvany. Oblasti, které spíš trčí v mlčení velkopátečním, než v radosti vzkříšení, použiju-li opět Halíkův příměr.

Víra pro mě představuje dospělost, zralost, radost i odvahu. Odvahu jít do věcí naplno, beze strachu. Radost z krásné přírody, z hezkého počasí a z toho, že už vím, komu za ně děkovat. Zralost v přijímání odpovědnosti za svoje poklesky a dospělost v tom vždy se znovu zvednout a vyhlédnou k nebesům. Všem "něcistům" bych to přála zažít. A církvi bych zase přála šířeji otevřenou náruč pro ty, kteří věří, ale zatím nevědí v Co.

(Halík, T., Grün A. Svět bez Boha. Nakladatelství Lidové noviny, 2017)

                                                                                                                                   

Jste věřící? Nevěřící? "Něcisté"? :) Máte podobnou, či zase úplně jinou zkušenost než já? Podělte se.



Začala škola (a nový stůl)


Letos máme druháka, předškolačku a malé školkáčka, tudíž už tři děti z domu a pro mě tak dost velká změna - jedno dítě doma ve věku, kdy ještě dvakrát denně spí. To tu ještě nebylo. :)

Ale zase nám přibyde fotbal a gymnastika a obě děti se mnou budou jezdit na náboženství a taky naše milé milované komunitní centrum. Takže očekávám režim typu - dopoledne (relativní) klídek a odpoledne hukot a rachot. Nicméně se těším. Dobré to bude!


Dvě pracovní místa ve studovně. (Stůl s roletkou, co tu zbyl na půdě, když jsme se nastěhovali, po tetě. Šuplíky byly plné pokladů. Památníček z r. 1920, pracovní knížka z reichu. Křestní a úmrtní list tetina prvního muže. A další archiv. Babička Alenka bude mět po večerech co dělat.)

I+A+V



Běh

V červnu jsem začala běhat. Začala jsem tak, že jsem 100m běžela a 100 dalších se v chůzi vydýchávala. Tento týden jsem uběhla zaráz svých prvních 10km a vím, že až budu mít víc času, zvládnu i dvakrát tolik.

Já vím, že běhání je hit. Ale jsem z toho pořád trochu vyplesklá. Že běhám já, v tělocviku vždycky poslední, bez sportovních návyků, po čtyřech dětech.

Proč ale ne. Někdo běhat chce a nemůže. Tohle uvědomění bylo silnou motivací do začátku. Konkurenční motivací je pak utržený čas pro sebe. Jednou za dva za tři dny půl hoďka až hoďka jen já sama za sebe. A řeknu vám, a běžci, ti to asi dobře znají, že to není čas všední, chronos, ale čas sváteční, kairos, kdy se dějí věci.

Teorii běhu nemám nijak načtenou, jen jsem si předem přečetla, že je třeba pravidelně dýchat, tak jsem to hlavně ze začátku dost hlídala.

Boty jsem intuitivně koupila bosonohé, protože i normálně chodím dost bosa. A řekla bych, že to bylo dobré rozhodnutí. Cítím, jak došlapuju a tak. Ač běhám z 90% po asfaltu, klouby, ani záda mě nebolí. A v botech jsem i mimo běh strávila vlastně celé léto.

Vlastně jen sklízím a těším se, kam mě ještě běh zavede.

Běháte? Proč běháte? A co bylo na začátku vaší motivací? Podělte se.

Začínám tušit...






...že spiritualita a organizace/ prožívání času spolu úzce souvisejí.


Vkládám si tu tato videa, abych si mohla vždy připomenout, jak důležitá veličina je právě čas.






Ben a Kami Crawfordovi, jejich 6 dětí a organizace jejich týdenního běhu:




Prázdninová videa


Je to pár měsíců, co mám smartphone. Podle mě má spoustu nevýhod, například tu, že člověk neustále bojuje se závislostí na surfování, vyhledávání informací, používání kalkulačky (říká ta, která nedávno spočítala špatně procenta v úřední záležitosti a střihla si pěknou ostudu) apod. Oceňuju ale rychlé dopisování si přes Messenger, GPSku (říká ta, co nedávno brečela manželovi do telefonu, že je v Praze na nábřeží, přičemž cíl cesty byl na okraji Prahy) a taky možnost točit videa.

Tady je pár našich prázdninových videí. Že tam není krom vaření, jídla a povinností nic dalšího? Bingo, to jsou prázdniny, které zažívají naše děti těch pár mezi týdnů, co jsou doma se mnou mezi dobrodružstvím u babiček a jinde. Nicméně, to co z nich snad i jde vypozorovat, je to pohodové tempo, které tu - na rozdíl od školního roku - vládne. Podle mě naprosto ideální prázdniny.











♥♥♥



Mít syny

Být mámou kluků, jak jsem o tom už někdy psala, je pro mě velká výzva. Mnohem jistější se cítím ve světě barviček, korálků, laků na nehty (hovoříme-li o aktivitách s dětmi - pozn. pro ty, co mě nikdy s nalakovanými nehty neviděli).

Pravdou ale je, že mě ten mužský svět, který se mi otvírá teď hlavně díky Viktorovi, dost fascinuje.
Na začátku června byli Luboš s Viktorem koukat na běžce v jednom běžeckém závodě. Viktor se vrátil s úplně rozzářenýma očima. Jak sportu moc nefandím, tohle mnou opravdu hnulo. Do týdne jsem pořizovala běžecké boty (pro sebe) a pomalu zkouším, co dovedou.

A ten Pán prstenů z loňska? Pořád mě to drží. Už třičtvrtě roku jsem teda zaseklá někde v polovině Dvou věží. Kdykoli ale vyvstane téma Legolas, jsem - a samotnou mě to udivuje -ochotná všeho nechat a jít diskutovat jeho střelecké vybavení.

Poraďte vy zkušené matky synů, co s nimi děláte, aby to bavilo vás i je? Pochlubte se, jaké pole neorané se vám díky nim otevřelo?






Na té fotce oni prosím pěkne nečůrají, jen své matce pózují.