Vynálezy



Dostala jsem od své babičky nějaké knížky pro děti. Také dětskou encyklopedii Usborne. Je tam i sekce Stroje a vynálezy.

Jako - věděla jsem, že ženy před 100 lety ještě běžně nepoužívali pračku, ledničku či vanu, ale nikdy jsem nad tím nepřemýšlela v kontextu matky čtyř malých dětí. A tak si pod úhlem tohoto nového poznání říkám, zda to se těmi svými stesky nad náročností domácích prací někdy trochu nepřeháním.












P.S. Poraďte mi nějaké dobré a osvědčené knížky pro děti od 8 do 12 let. Děkuji!


Umění stárnout


S Lubošem se tento rok často bavíme o stárnutí. Mých letošních 35 mi přijde nějak jako přelomový rok. Z bezstarostného mládí plného síly, ideálů atd. skok do reality. Kolem se nic zásadního neděje, to ne. Spíš v té hlavě. Ta tíha zodpovědnosti za děti, za svět jako takový.

Tělo také není co bývalo. Kamarádka, co je z doktorské rodiny, říká, že člověk začíná stárnout měsíc po svých 35.narozeninách. Já měla v den svých 35.narozenin autonehodu, bez zranění (Bohu díky!), ale dvě auta zničená. Zjara mě začala bolet záda. Dlouholetá zanedbaná prevence. ("Ženy, to pánevní dno, to fakt není pro srandu králíkům.") Tak vám nevím.

Umět dobře stárnout je prý umění. Říkají to vývojoví psychologové, teologové (Rohr, Grün), náš pan farář i moje maminka a ta má vždycky pravdu, no ne?

V neděli mi přišla zpráva z mého milovaného irského Achillu, že zemřel John  O`Shea.
Johna O`Shea jsem poznala v roce 2007, když jsme na Achillu přes léto s Lubošem pracovali. O rok později, když už jsem se na Achill vrátila sama (Luboš jel jinam), tak jsem s bezmála osmdesátiletým Johnem ve společnosti jeho přátel či dalších pracujících studentů strávila několik odpolední a večerů. Zval lidi jako já k sobě na večeři, vozil je po ostrově, seznamoval je s těmi nejstaršími starousedlíky, vyprávěl o rybaření, citoval jim ze svých hojných sbírek poezie apod. "Whatever is for you will never pass you," byla jeho věta. Měla jsem rok před svatbou. Čerstvě zasnoubená. Pokaždé, když jsem překročila jeho práh, mi žehnal, ať je můj sňatek šťastný. Starý pán, ale starý s grácií.

Stárnutí není žádná sranda, říká moje babička a každá starší ženská, se kterou se bavím trochu víc do hloubky. Moc si přeju stárnou jako to uměl John O`Shea. Přeju si vrýt si ho do své nejhlubší paměti jako mýtickou postavu, jako vzor hodný následování. Díky, milý Johne.




Svatováclavská pouť



Jako každý rok - bivak na dece se spoustou jídla, čekání až "lebku" ponesou tam a pak zas až ji ponesou zpět, výbuch smíchu při "Svatá Anežko, oroduj za nás.", rychle zakoupené koblížky nebo něco jiného pouťového, míjení se s davy, kteří přicházejí, zatímco my místo činu opouštíme.

Stará naše milá Boleslav 28.září. Již po deváté a pokaždé je to moc milé.


Tentokrát jsme v rámci poutního víkendu zajeli omrknout také Legiovlak. Děti dostaly placku s Masarykem: "Nebát se a nekrást."

Moc bych si přála, aby 100 let republiky mělo pro děti nějaký význam. Aby z toho měly nějaký zážitek. U nás ve vesnici budeme sázet lípu a pod ní chystáme časovou schránku se vzkazem, který se bude otevírat za sto let. Mám napsat také jeden ze vzkazů. Projíždím sbírky poezií. Kamarádka mi půjčila i J.H.Krchovského. :) Čtu Ježíškovu košilku od Jana Zahradníčka. Magora dětem, Skácela i Halase. Takové krásné věci to všechno jsou.

Modlím se, abych nakonec nenapsala nějaký paskvil.











Podzim ve vzduchu



Podzim ve vzduchu, kluci na rybách a my doma s Anežkou a Jáchymem léčíme rýmičky a sjíždíme nejoblíbenější komix ever. Že ho taky milujete?








Škola a jiné


Koukám na své fotky z posledních týdnů. Je z nich cítit nastupující podzim, hodně vykonané práce, ale taky hodně zážitků a vnitřní klid.

Poslední měsíce bojuji s bolestí zad. Opakovaně se mi blokuje hrudní páteř a žebra. Je to hrozně protivné, protože bolest většinou zasahuje oblast hrudníku. Pár týdnů cvičím denně asi patnáct minut pár cviků na záda a snad (ťuk, ťuk) už to nese nějaké plody.

Luboš se dneska vrací z desetidenní služební cestě po Číně a Japonsku. Firma se snaží proniknout na zdejší trh. Zjevně je to na dlouhé lokte. Já tu mezitím řešila - nefunkční pračku, první dva týdny školy a kroužků, rozbité šufle, nesedící zakoupený náhradní díl na pračku a jednu lehčí angínu. Naštěstí druhý týden se tu otočily dvě babičky a jeden děda a vše pomohli vyřešit.

Včera byly třídní schůzky. S třeťákem máme denně číst a psát. V ideálním případě doplňovat do pracovních sešitů to, co děti nestihnou ve škole. Uvědomila jsem si, že naše děti budou kontinuálně školou povinné do roku 2023. To mi bude 50. Ještě úplně nevím, co z toho plyne, nejspíš to, že bych si měla zvykat. Doufám jen, že ta tíha odpovědnosti se rok od roku zlehčuje.

Příští týden začínám s výukou náboženství na faře. Tentokrát vyzbrojena novými knihami a učebnicemi. Plánuju si předpřipravit všechny hodiny předem - jen úplně nevím, kdy k tomu dojde -  ať přes rok už nic nemusím. :) Hlavně se těším na nové hry. Loni bylo nejúspěšnější Krvavé koleno, Kuchta buchta, Horké kaštany a Mrazík. Letos plánuji repertoár rozšířit.

Za dva týdny začínám s výukou angličtiny. Poprvé po mnoha letech. (Výukou angličtiny jsem se živila tři roky při studiu.) Budu mít malou skupinku mírně pokročilých ženských mého věku. Objednala jsem pro ně Kreativní slovník, těším se moc, až ho ve výuce vyzkoušíme. Přijde mi hrozně vychytaný.

Naše vesnické komunitní centrum spustilo předevčírem fundraisingovou kampaň. Snažíme se vybrat 30.000Kč na program a údržbu centra. Vedla jsem kvůli tomu konzultace s fundraiserkou Nadace Via Janou Bukvovou. Přijde mi neuvěřitelné, jaká je ten fundraising alchymie. Tím jsem chtěla ale říct zejména to, že Nadace Via právě teď spustila program na podporu rozvoje sousedských komunit. Pokud vás toto téma zajímá, mrkněte na jejich stránky. Spolupráci s nimi si velmi pochvaluji.

Někde jsem teď slyšela větu: "Invest in people who invest in you."

A tak vám do nového školního roku přeji - držte se, zejména toho a těch, kdo si vaši pozornost zaslouží.

K.















Domeček pro panenky


Ještě před koncem prázdnin jsme s Anežkou mohly odškrtnout položku z našeho letního seznamu, kterou si do seznamu na začátku prázdnin zadala právě Anežka - vyzdobit domeček pro panenky.

Domeček pro panenky je vyrobený z nočního stolku Ikea Rast. Ten se bohužel v ČR už neprodává. My jsme zmíněný noční stolek ale před skoro čtyřmi roky kupovali na jiný projekt - dětskou kuchyňku.




Děti si s kuchyňskou hrály celkem intenzivně tři roky, ale - "jak už se to starším hračkám stává" - postupně začala spíš zavázet. Letos na jaře jsem uvažovala, zda jí neprodat či nedarovat dál. Pak jsme ale shodou okolností dostali od sousedky malý nábytek pro panenky, tak jsem se rozhodla zkusit dodat "kuchyňce" nový dech a přeměnit ji právě na domeček pro panenky.


Celou rekonstrukci jsem si vzala na svá bedra já. Takže viz úplně křivě uříznutý štít, pokus o  střechu (který nevyšel) a další truhlářské brutality. (Nábyteček je ale krásný, že?)




Jenže ouha, s domkem si nikdo nehrál. Já myslela - třeba děti na tyhle hry už nejsou, třeba už z nich vyrostly apod. Pak mě ale Anežka vyvedla z omylu, když mi řekla, že se jí ten domeček prostě nelíbí. "Ale možná by stačil vyzdobit, mami". Jak prosté. :)

Celé prázdniny jsem jí říkala - teď není ta chvíle, až někdy jindy apod. Při představě, že něco lepím, natírám a jak u toho honím batole se štetcema od akrylu, jsem upřímně doufala, že ta chvíle nenastane nikdy. Když ale o posledním víkendu prázdnin kluci odešli na ryby a Jáchym po obědě usnul a Anežka mi připomněla, že tohle je ta chvíle - už nešlo cuknout a teď jsem za to ráda.














Nejsem žádný estét, ale myslím, že se nám domeček povedl. Je natřený nějakou metalicky modrou akrylovou barvou. Původně kupovanou na textil. Je to taková hladivá barva - ač to na fotce nentak patrné. (Časem ho možná dotřeme celý.) Nábyteček vůči ní hezky vynikne. Anežka hned vzala modelínu a začala vyrábět nádobí a z voskovek srdíčkové "dortíky", aranžovat, trhat kytky do vázy a takové ty holčičí věci.

Na konci naší stavitelské sešn bylo jasné, že chybí už jen jediné. Obyvatelé nového domku. (Ten prozatímní už je navrácen domů.) Takže zde se obracím na vás - nemáte nějaké tipy? Na hezké postavičky 5-10cm. Klidně tématické, klidně kýčovité. Něco pro šestiletou holku? Budu vděčná!

 

V tichu v Poličanech


Poslední tři srpnové dny jsem měla možnost strávit v Klášteře Naší Paní nad Vltavou v Poličanech. Jde o nově vybudovaný klášter sester trapistek nedaleko přehrady Slapy. Lidé bažící po tichu a klidu mají možnost pobýt v klášterním Domě pro hosty. O víkendech tu bývá plno, spíš je volno v týdnu, nebo je třeba pobyt zamluvit dlouho dopředu. Za jednolůžkový pokoj s příslušenstvím a s plnou penzí zaplatíte 500Kč/ noc.

Sestry trapistky se scházejí v klášterním kostele k modlitbě sedmkrát denně. Hosté stejně jako poutníci či náhodní návštěvníci mají možnost se modlit se sestrami. První modlitba dne - vigilie - začíná ve 4:00 ráno, v 7:00 následuje mše svatá s ranními chválami, dále následuje tercie, sexta a nona (tj. modlitby tři, šest a devět hodin po východu slunce), v 17:15 večerní chvály a v 19:15 modlitba před spaním - kompletář. Sestry se poté ubírají ke spánku. Hosté samozřejmě nemusejí. V Domě pro hosty je k dispozici kaple či čítárna, které lze kdykoli využít.

Hosty má na starost sestra hostitelka. Ta se přes den stará také o klášterní obchod, kde si lze zakoupit produkty přímo od sester či jejich bratří trapistů z Nového dvora. Jejich čokoládu nelze jinak než doporučit.

Pro mě osobně byl celý pobyt velkým zážitkem. Poličanské ticho, zdejší krajina i nádherné spívané modlitby sester zapůsobily přesně tak, jak bylo před začátkem školního roku potřeba. Nejlépe můj pocit z pobytu u trapistem shrnuje novodvorský opat Dom Samuel ve své knížečce Tváří v tvář Bohu (vydaly Trapistky): "Krátká invokace, ztišení, četba. Pohled na svatostánek, četba, ztišení. Let střemhlav, zamávání křídly, dlouhé plachtění..."

Více o klášteře najdete na webu www.trappistevitorchiano.it/storia-fondazioni-nasi-pani-cz.asp

E-mail na Dům pro hosty je sestrytrap@gmail.com.


(Článek jsem psala pro náš farní zpravodaj.)