5/4/2013


Děláme bramboráky. Musím říct, že vaření s dětma jsou pro mně vždycky šílený nervy. Jídlo je roztahaný po celý kuchyni, všechno popatlaný, takže pak tak hodinu uklízím. Děti se mezitím najedí syrových brambor (a to v lepším případě), takže pak už vlastně nemají hlad. S Viktorkem přesto vařím pravidelně od chvíle, kdy se sám trochu udržel na židli vedle linky. Teď už tam mám pomocníky dva. Jednoho na židli, druhého na dětských schůdkách, ze kterých sotva sám (sama) sleze. Věřím totiž, že tohle všechno má smysl. Že se děti při vaření toho strašně moc učí. Něco málo o jídle, něco víc o lidské práci, trochu čísel, trochu nových slov, trochu té motoriky a především nabývají zkušenosti, jež vedou k jejich vlastní větší samostatnosti. Pokaždé se musím kontrolovat, abych na ně nevyjela, když "nepomáhají", jak bych si představovala. Pak mě ale překvapí, že si Vik umí sám namazat chleba, ukrojit okurku, dává si pozor při práci s ostrým nožem, protože má zkušenost s tím, co může nůž způsobit. Tak je dobrý si občas připomenout, proč nelitovat času na post-vařící úklid.  



Žádné komentáře:

Okomentovat