Interiér design



Po půl roce od dokončení hlavní části bydlení se pokouším o první náznaky home dekoru. Radši pozvolna, protože to není moc moje parketa a taky nechci zkazit ten úžasný prostor, který nám tu díky skvělýmu Lucčinýmu návrhu vznikl. Teď jsem se odhodlala a nechala připevnit první sérii obrázků na zeď. A taky přitáhla z lesa větev do vázy. Jaký to odvážný kousek, že?! :) O dalších budu postupně informovat.

Podzimní






Oslavujeme podzim. Dýněma, procházkama v listnatém lese, pouštěním draka (který nám zatím nikdy nevzlít), tvořením z listů, dýňovým cheesecakem (Viktorek: "Mami, je sice hnusnej, ale mě chutná." Ehm! Ne, neberu si to moc osobně.) a dalšíma sezónníma radostma. Zima (a gór ta středočeská) ještě spěchat nemusí.

"Lucky strom"




O víkendu jsme vyrazili na rodinný výlet na zámek Ctěnice. Pokud znám nějaké místo, které cílí na rodiny s dětmi, pak je to tady. Zrovna tu probíhá jedna z mnoha výstav s pohádkovou tématikou. Sem tak mají i interaktivní výstavy, kde se dá doslova skákat po exponátech. Je tu velký park, dětské hřiště i pěkná restaurace. Tentokrát jsme byli jen tak na couračku podzimním parkem. A jako tradičně jsme se zastavili u "Lucky stromu".

Skoro to začíná být mé nové "poutní" místo. Pokaždé mi Lucky příběh nějak vlije novou krev dožil. Lucka byla ségra mojí kamarádky, která letos v únoru zemřela. Stejně stará se mnou, leč s naprosto jinou výbavou na startu. Narodila se s vážnou vadou růstu, která ji měla téměř znemožňovat pohyb. Nicméně, Lucka se s životem poměrně slušně rvala, a o tak že vystudovala vysokou školu, našla si práci, při níž se navíc angažovala v několika občanských sdruženích. Našla si samostatné bydlení, kde hospodařila se svým přítelem. Dělala sport i hudbu. Zemřela nečekaně.

Lucku jsem nikdy osobně nepoznala a musím říc, že mě to dost mrzí. Kolikrát si stěžuju na různý okolnosti, který mi znemožňují to a to, hledám výmluvy. Ale tváří v tvář někomu s takovou výbavou do vínku a takovým uskutečněním vlastních (ne)možností, by mi asi rychle sklaplo.

Tak aspoň putuju za Lucčiným odkazem do Ctěnic a pro ostatní ho posílám dál takto. Už jen pro něj doporučuju návštěvu tohoto místa.

25/10/2013



Naše zaměstnané děti (=pohodová domácnost).

Během týdne jsem dokončila první "loutky" z filcu pro přehrávání Červené Karkulky. Nejsou dokonalé, jejich tvorba byla hlavně metodou pokus-omyl. Ale popularitu si získali okamžitě. Příští metou bude asi Perníková chaloupka. Nějak mě to chytlo. :)

Do kuchyně mi zas pravidelně přilítá pomoct anděl v zimním hávu.

21/10/2013


Během včerejška jsem vyrobila pro Viktorka lišku, kterou dostane za statečné překonání menšího lékařského zákroku, který ho čeká ve středu. Inspirací mi byla tato úžasná liška, kterou jsem objevila ve tři v noci, když jsem ze soboty na neděli nemohla spát.

S těhotenskou nespavostí mám zkušenost ze všech tří těhotenství. Probudím se tak kolem druhé a usínám někdy před pátou. Musím ale říct, že to je jedna z těch těhotenských "nepříjemností", které mě vysloveně těší. Nejlepší nápady u mě totiž zásadně přicházejí kolem třetí v noci. Toho teď využívám hlavně při psaní své práce. Ale tuto noc jsem zažila spíše výtvarnou vzpruhu.

Minulý týden jsem si totiž na jarmarku v Lysé nad Labem koupila filc od Evči s velice mlhavou představou, co bych z něj chtěla vyrobit. Teď ale v ty tři v noci přišlo osvícení, že z něj budu postupně vyrábět propriety pro první dětské divadelní počiny. Viktorek už je ve věku, kdy ho klasické české pohádky nejen zajímají, ale doslova fascinují. Navíc (po čtyřech letech mého snažení) začíná mít rád hry, při nichž se uplatňuje vlastní fantazie. Navíc jsou za rohem jedny narozeniny, druhé narozeniny, Vánoce. Velkou inspirací mi je taktéž práce výtvarnice Phoebe Wahl, jejíž práci už dlouho sleduju a mám ji čím dál radši. Takže bingo.

Mým prvním počinem je liška, protože ta u nás prostě letí. Druhým bude možná vlk nebo jelen. A pak budu muset začít s postavičkama, ale to už bude vyšší dívčí.

Ještě že po nocích nemůžu spát. :)

(Více fotek lišky dodám, až bude v rukou svého budoucího majitele.)

17/10/2013




Dnes jsme si s dětma udělali výlet na Mělník.

Byla jsem tam všeho všudy jen jednou v životě, a to zrovna, abych přivedla na svět Anežku. Když jsem dostala echo, že v Neratovicích bude tu noc pravděpodobně plno a už jsem trochu tušila události příchozí, našla jsem narychlo pro Luboše na netu cestu na Mělník a pro jistotu to nechala otevřené pro rychlé vyhledání. Jak se to ve 2 v noci hodilo. Na cestu do porodnice jsme se už v Mělníce ptali skupinky připitých náctiletých, které jsme odchytli jako jediné kolemjdoucí. Snažila jsem se na sobě nedat vědět, že už mám kontrakce asi po dvou minutách. I tak z toho pravděpodobně měli srandu. To mám s Mělníkem spojené. Porodnici jsme opouštěli, když byla tak šílená inverze, že bylo vidět tak na dva metry.

Dnes jsme jeli opět do porodnice. Hledat někoho, s kým bych mohla za pár měsíců porodit bez co nejmenších intervencí. Pak jsme si zašli na soutok Labe a Vltavy, kam jsem se chystala už hezkých pár let, co tu bydlíme a nikdy to nevyšlo. Zase byla inverze a mlha, že by se krájet dala, ale cíl výletu byl (alespoň částečně) splněn. Povídala jsem dětem o řekách a porodech. Soutok působil i v mlze poměrně majestátně.

Jsem zvědavá, kdy se na Mělník podíváme zase příště. :)

13/10/2013



Dva rozjívení klauni v naší proměnou procházející koupelně. Aneb jak zhruba asi probíhá proces rekonstrukce domu s dětmi za zády. 


Minulý týden




Minulý týden jsem šli ze školky několikrát na procházku lesem. Je to takový malý "přívesnický" dubový lesík. Úplně jiný než ve východních Čechách. Ještě nedávno takový typ porostu vůbec nespadal pod mou definici lesa. Pomalu si ale začínám zvykat. Třeba na ty podzimní barvy. A poté, co jsme tu našli jeden krčící se hříbek, už jsem i ochotná tvrdit, že jdu do "lesa". :) 

8/10/2013




Zjistit kolikátého dnes je, mi teď dalo docela zabrat. Když jsem byla jenom doma s dětma, stávalo se mi to dost často. Teď když chodí Vikis do školky, podstatně se změnil i můj režim a společenská situace. Museli jsme pořídit druhé auto, podstatně víc telefonuju, o dost víc pokecám s holkama z vesnice. Do nové role jsem se vžila celkem rychle a úspěšně, po těch skoro 4 letech už to bylo potřeba. Ovšem o to víc si užívám dny jako je ten dnešní, kdy mám doma obě děti, protože se do školky z důvodů rýmičkových nejde. To nemusím řešit ani auto, ani den v týdnu, řeším jen počasí a zhruba čas kvůli obědu. Vikis je teď díky školce taky o něco samostatnější a hlavně vynalézavější ve společenských hrách, do kterých zapojuje nejen mně, ale i sestru. Vevnitř společně s Anežkou vaří a krmí plyšáky, venku si vyrábějí maltu a zdí. Přesně jako jejich máma s tátou. Cítím, že začínáme sklízet plody naší čtyřleté, neviditelné a mravenčí práce. Je to moc prima!