Několik mých poznatků o studiu na mateřské



Mám (téměř) za sebou pět let studia při třech postupně narozených dětech. Za dva týdny mě čeká poslední studijní povinnost, obhajoba mojí práce. Nějak si nedovedu představit, že jako už nebudu studovat. Co proboha na tý mateřský budu dělat?! :)

Případné zájemce o podobný artistický kousek jako je studium při dětech by mohlo navnadit (snad ne odradit) několik mých osobních poznatků.

1) Jít do studia při dětech podruhé, asi bych se (alespoň ze slušnosti) zeptala členů užší rodiny, jestli do toho jdou se mnou.  Já jsem v tomhle teda jako trochu střelec. Moc jsem na začátku nepřemýšlela, do čeho jdu a hlavně mě ani ve snu nenapalo, že se zadaří hned tři kousky. Naštěstí mám (celoživotně) nějak víc štěstí než rozumu, takže mě rodina nenechala ve štychu. Před všemi zkouškami, během studijních povinností jako je učení na fakultě, hlídání u státnic či publikování, při psaní dizertace vydatně pomáhal jak muž, tak naši rodiče. 

2) Není to zadarmo. Já jsem jako interní doktorandka dostávala první tři roky stípko (další dva už nic), což bylo dobrý přilepšení k rodičáku. Kdybych to ale spočítala se vším všudy, s cestováním, literaturou a hlídáním pro děti, které jsem si ke všemu ostatnímu hlídání poslední rok a půl platila, kdo ví, zda by to stipendium všechno pokrylo. Spíš ne. 

3) S jedním dítětem se studuje líp než se dvěma? Nevím, nevím. Já jsem se první dva roky docela flákala a pořádně jsem zabrala, až co se narodila Anežka. Je pravda, že jsem si ze začátku s Viktorkem hlavně přivykala na svou novou mateřskou roli, pak zase byla podruhý těhotná atd. Ale přijde mi, že u mě taky dost zafungoval pověstný fígl "míň času - zvýšená produktivita práce". Pokud by ale otázka stála, zda jsou lepší dvě či tři, pak říkám dvě. Se třema malýma (jako máme my) se už zase jako moc produktivně pracovat nedá.

4) Dokončovat dizertaci v době šestinedělí není z úplně nejlepších nápadů. Všeobecně dávat si velké cíle po porodu moc nefunguje. Tělo je nastaveno na mimčo a mozek je vzhledem k ostatním záležitostem lehce zatemněn. Myslela jsem si (už potřetí), jak efektivně využiju čas v porodnici a už potřetí se pěkně spletla. Celý čas jsem jen civěla na Igíse. To samé pak pokračovalo doma a pořádně makat jsem tudíž začala až pár dní před odevzdáním. Ideální čas pro práci je podle mě ve chvíli, kdy si dítě zvykne na jistý režim a vy víte, s jakou sumou času můžete počítat. Nejlepší je Anežka teď ve dvou a půl letech. Každý den v poledne zalehne a do půl třetí spí. Já mám tak 2,5 hoďky, s nimiž můžu počítat a za který stihnu často víc než jiní mí spoludoktorandi za celý týden. :))

5) Velkou výhodou studia při dětech je, že děti myšlenkově nevyčerpávají (narozdíl třeba od zaměstnání osm hodin u kompu). Děti vyčerpávají fyzicky, ale ne intelektuálně. Ten nevyužitý potenciál se pak celkem dobře rozvíjí na akademickém poli. My jsme třeba jednou měsíčně měli přednášku nějakého zajímavého odborníka (např. Kroupa, Sokol, Bělohradský, Palouš, Havel ad.) a ve mně to pak celý měsíc rezonovalo, stále jsem se k tomu vracela, sem tam si něco napsala, pak to zkorigovala. Jako že fakt o tom přemýšlela. Dizertačku jsem tímto způsobem psala rok a málokterou větu v ní nemám několikrát promyšlenou. 

6) Poslední řečené považuju za největší přínos studia při dětech. Člověk vychovává a přitom sám intelektuálně roste. A ono se to docela dobře doplňuje. Pak totiž nevyčerpává ani ta výchova, ani ten intelektuální růst. 

Tak jsem třeba někoho navnadila. 


P.S. Za dva týdny (v pátek třináctého) mi držte, prosím, palce. A kdyby pak někdo věděl o místě pro PhD. s vystudovanou filosofií a třemi dětmi, dejte vědět. :))



5 komentářů:

  1. Jsi neuvěřitelná, to jako fakt! smekám...

    OdpovědětVymazat
  2. Tak to se, Jani, obdivujem navzájem. Já zas to tvoje šití! Snad se taky někdy naučím. K.

    OdpovědětVymazat
  3. Přidávám se k obdivujícím a smekajícím...a v pátek třináctého palce držívím :-) Šikula jsi.

    OdpovědětVymazat
  4. já měla pocit, že studium nezvládám se staráním se o domácnost... :D musím se si zasmát...

    OdpovědětVymazat
  5. Tak a teď mi spadla čelist. Doslova.
    Smekám!

    OdpovědětVymazat