deep oceans


Jak jsem v těchto dnech (už zase) zahloubaná ve filosofických textech kvůli své práci, současně pečuju o ty dva a zároveň se připravuju k porodu, ocitám se často v úplně jiném světě. Velmi hlubokém. Koupu se v živlu, plavu si v hlubinách oceánu.

Za svou zvolenou izolaci se všem, co vám neodepisuju, netelefonuju apod., omlouvám, ale prostě ji teď tolik potřebuju. Nejsou silnější momenty než tyto, to mi věřte.

Brandýský masopust






Děti si nakombinovaly oblečení samy. V. něco mezi indiánem a kovbojem. Anežka nejspíš šípková růženka. Já pokus o karkulku. Luboš je originál sám o sobě. :) Krásně nám bylo.

Divoká krása




Naše zahrada pořád ještě není v úplně nejutěšenějším stavu a asi ještě dlouho ani nebude. Někdy mě to štve. Ale pak na ní vtrhnou tihle dva, po obědě, před odpoledním spánkem, v punčocháčích a bez čepic, a celý obraz nějak získá úplně jiný rozměr. Nic v mých očích neporazí divokost a krásu dětských her, které nehledí na místo, čas, materiál či podmínky. 


Takové malé radosti (při tom čekání)









Oč víc času teď trávíme s dětma venku, o to víc dovedu ocenit indoor vychytávky posledních týdnů a měsíců i malé radosti manželské a mateřské. 

Jako třeba koláč (okamžitě snědený) k snídani od mého nejmilejšího s cedulkou, s níž jsem včera já odkazovala na (po dlouhé době) teplou večeři.

Nástěnku s dětským uměním.

Konečně trochu barvenou kuchyň.

Trochu chlapského drátěného umění.

Opožděný dárek k Vánocům od milých kamarádů, díky kterému oprašujeme číra, Zlobivý víly, Strejdu Járu atd.

Že už obě děti pochopily pravidla pexesa. Tahle malá scvaknutí, to je radost každého vychovatele.

Anežka, která doteď naprosto bojkotvala vše televizní, začala koukat na zpívánky a poslouchat Nohavicovu předělávku Krtka a potopy. Velké plus v době těsně před příchodem sourozence. A taky konečně pověšený Jackson Pollock. 

Domeček pro děti (ušitý mojí mamkou), který tu plní svou funkci na sto procent. A nové závěsy (od Lubošovy mamky) z ikeácké látky. 

Malé radosti musí být. To je pak i to očekávání radost.







Poddat se tomu. / Surrender.


Tak jsem dopsala svou školní práci. Teda ne že by v tuhle chvíli byla k odevzání, ještě jí chybí plno "technických" detailů, ale obsahově - tím, co jsem chtěla, aby bylo řečeno - je hotová. Kupodivu se mi nijak zvlášť neulevilo hned, ale pomalu to začíná přicházet. Už zase docela normálně spím, nejsem tak napružená, o něco víc mi chutná jídlo (a sladké :) apod.

Psala jsem ve své práci o tom, že člověk musí umět přijmout riziko, aby mohl vystoupit z dialogu s druhým člověkem obohacený a obnovený, "mladý". Teď - když už se u nás doma zase netočí všechno jen kolem mě a mé práce - se to znovu učím. Ono je totiž těm dětem dost jedno, jestli se matce momentálně intelektuálně něco daří. Oni mě potřebují teď a tady, soustředěnou a plně přítomnou na ten jejich okamžik.

Tak se znovu učím přijímat na sebe to riziko, že třeba během dne nezažiju výšiny naplněného ega, že den vůbec nemusí plynout dle mých představ, že nemůžu mít vše pod kontrolou. Být tu plně pro přítomný okamžik s těmi, kteří mě potřebují nejvíc, ať se v něm skrývá jakékoli riziko. Poddat se tomu - porodu, šestinedělí, novému životu v pěti. Surrender. Surrender. Může být vůbec něco víc?!