Labyrint světa








Jeden den z naší dovče v rodném kraji nás mamka vzala na výlet do Labyrintu v Brandýse nad Orlicí. Mamka tam nějakou dobu před tím byla na nějaké noční keškovací akci a říkala, že dost bloudili. Tak si říkám, já labyrintový mazák (bloudivší nedávno v Loučni a Botanicusu v Ostré a o něco víc dávno kdesi v Anglii) teda nikde bloudit nebudu. Jak jsem se spletla! Chcete si pobloudit v Brandýse? Připravte si litr pití a svačinu. Taky se nezapomeňte jít vyčůrat. My jsme "ráj srdce" hledali půl hodiny, pak jsme ho našli ještě dvakrát a všehovšudy jsme se k východu probojovávali hodinu a půl. Ke konci už lehce zoufalí (narážeje do stále stejných zoufalích spolubloudičů). Tzv. zážitkový kurz Komenského.  Jen ten "ráj srdce" jsem moc nepochopila. Co tam má co dělat had nabízející jabko? Poslední pokušení? První pokušení? (A to mám státnici z Komeniologie. A na polepšenou už i Labyrint stažený ve čtečce.) Nejrajštější mně osobně přišel moment, kdy jsme se prodrali k pokladně a mohli si natisknout bludiště na ruku.

Ale genius loci to místo teda má! (V těch rozvalinách, co po nich leze Vikouš, Komenský Labyrint napsal.)


Náročné a úžasné








Hrozně jsem tyhle prázdiny chtěla vzít děti někam úplně pryč od ruchu města, ale i ruchu médií a rovněž různě nekoncentrovaných, rozhrkaných rodičů. Původní plán byl tři matky a hromada dětí upostřed přírody v česko-polském pohraničí. To se bohužel nepovedlo. Tak jsme nakonec uskutečnili plán náhradní, zpunktovaný trochu ad hoc. Jedna matka, tři děti (a na noc taky jedna babička) v chatce nedaleko rodného města. Musím říct, že tak náročný týden jsem možná za dobu svého rodičování asi nezažila. Dvacetičtyřhodinová péče, pozornost, zodpovědost (ačkoli v noci sdílená s mou mamkou), chvílema jsem myslela, že to moje tělo nemůže vydržet. Nicméně, vší zátěži navzdory jsem alespoň já (ale doufám, že děti taky) zažívala hluboký vnitřní klid. Žádná televize, počítač, žádné zprávy, zbytečné řeči. Každý večer jsem četla pohádku od Boženy Němcové v původním znění (k nalezení zde), každý večer jsme se spolu modlili. Vyprávěla jsem jim o Maxi Švabinském, o rozhlednách, o lese, ostružinách, horském putování, vodnících, pokladech, zázračných studánkách. Všechno poslouchaly, doslova hltaly. Doma bysme se k takovým tématům ani nedostali.

Tak jsem vděčná i za tyto trochu nahodilé prázdniny, náročné, ale smysluplné a dá-li se to tak říci také duchovní. A příští rok doufám už nás bude víc matek a o hodně víc dětí, abysme to všechno úžasné (i náročné) mohli spolu sdílet.

P.S. Trpění, utrpení (řec. pathos) bylo ve starém Řecku považováno pouze za odvrácenou stranu či dokonce bytostný základ pro údiv, úžas (užasnout, "úžasné", řec. thauma), že se věci mají, jak se mají. Trpění jako bytosný základ pro počátek hlubokého filosofického tázání. Wau! :)