Lekce pokory







Poslední tři týdny se pokazilo opravdu všechno, na co jsem sáhla. Začalo to úrazem kotníku a vyvrcholilo to tento týden, kdy nám jedno dítě po ošklivém pádu odvezla sanitka (naštěstí je v pořádku, ale stáli nad ním opravdu všichni svatí!). Vždycky, když už si myslím, že se začínám trochu zvedat, mě porazí něco nového. Hledám to své silné já, které vše dokáže a vše vydrží. A žasnu, že ho nemůžu najít. Vidím jen malé věci, malé momenty, které mi nějak říkají, že bych asi měla přestat hledat nějaké silné všemohoucí já. Že bych naopak měla víc důvěřovat v to, že svět se točí ve správném rytmu, vše má nějaký smysl. I to, co bolí, co nepřináší užitek a zdánlivě ani radost. A že mým úkolem je dělat věci ne dokonale, ale tak, jak aktuálně nejlíp dokážu. 


Tak se opět a znovu učím pokoře. Ad majorem gloriam Dei!