Cizinci


Hrozím se toho, co na téma cizinců slýchám od docela mladých lidí. Jelikož jsem na toto téma psala dizertaci, cítím povinnost se aspoň takto vyjádřit - nikoli z pozic nekritické přízně či slepé nenávisti, nýbrž z pozic filosofických.

Filmová divačka na MFF Karlovy Vary, r. 2004.

 
***



Tématem naší práce je vztah k cizinci. Kdo je to ovšem onen „cizinec“? Je to pouze imigrant příchozí z cizí země či příslušník národnostní minority? Z dosavadního výkladu musí být zjevné, že cizince zde nechápeme pouze v takto úzkém smyslu. Dokonce se odvažujeme tvrdit, že cizinec je ukryt i v lidech úplně nejbližších. To chce ovšem hlubší prozkoumání a vysvětlení, o něž se nyní pokusíme.



Když se podíváme, jak se slovo „cizí“ používá v evropských jazycích, narazíme hned na několikerý význam. Cizí je (1) to, co leží mimo sféru nám vlastní (lat. externum, angl. foreign, fr. étrange), (2) to, co patří jiným (lat. alienum, angl. alien) a (3) to, co je heterogenní, cizorodé, tedy jiného druhu (angl. strange, fr. étrange). 

...

„Cizí není jen symptomem narůstající multikulturality a interkulturality.“1 Je to přebytek, který předem překračuje danou smysluplnost či zákonitost. Vynořuje se jako překročení či odchylka, která se nenechá snadno obsáhnout. Cizí, to je „divokost“ v logu kultury, alogon. (Waldenfels 2006: 129)



Nikoli však pouze překročení v logu kultury, nýbrž rovněž překročení v logu vlastní racionality. Jak ukázala svou analýzou Julia Kristeva (*1941), současná francouzská sémiotička a psychoanalytička, cizí vyvstává jako pocit tísně z nemožnosti spočinout poklidně v sobě samém. Freud pro toto tísnivé a nehostinné uvnitř sebe sama používal německé slovo unheimlich, tedy opozitum výrazu heimlich, jež se překládá jako domácké, útulné, intimní, ale také jako tajné a utajené. Podle Freuda existuje zřejmá spojitost mezi tímto intimním, které je skrývané, utajované (heimlich) a tím, co pociťujeme jako nehostinné a tísnivé (unheimlich). Unheimlich je tak podle něj to, co mělo zůstat skryté a tajné, ale z nějakého důvodu se dostalo na světlo. Podle Kristevy je významným spouštěčem pocitů tísně právě setkání s „cizincem“, tedy člověkem, který vypadá jinak než já, jinak se obléká, mluví jinou řečí apod. Při takovém setkání se podle ní objevuje celá řada pozitivních i negativních pocitů – s druhým se identifikuji či jej odmítám; žárlím na jeho jinakost, protože sám cítím, že jaksi zcela nepatřím ke své kultuře3 či jej neguji. Jsem jím facinován, avšak nechci, aby mě konfrontoval, soudím ho a současně se cítím zahanben. Unheimlich má podle Kristevy mnoho podob. Ovšem ve všech se různým způsobem opakuje totéž: „cizinec sídlí uvnitř mne samého: je skrytou tváří mojí identity, prostorem, který boří můj příbytek, časem, v němž se hroutí porozumění a spříznění“ (Kristeva: 1).

Jak se ukazuje, cizí (něm. fremd, fr. l`etrange, angl. strange) tedy není prostě jen druhý, odlišný, jiný (něm. andere, fr. l`autre, angl. other). Cizost není zkrátka rozdíl jednoho od druhého, stejného od jiného. Cizost v sobě totiž nese současně jistý přebytek smyslu, něco nepochopitelného či nepostihnutelného, něco tísnivého. Cizí je to, co se nachází vždy na druhé straně prahu, „který spojuje tím, že odděluje; nenechává žádného prostředníka [zprostředkujícího třetího, vermittelnden Dritte – pozn. autorky] vstoupit na obě strany prahu“5. Ačkoli tedy objektivně může být něčím, co se nachází za hranicí (kulturní, významovou apod.), pro mě, který tuto hranici nedovedu objektivně postihnout, neboť nikdy nestojím na obou březích zároveň, je to vždy trochu atopos (ne-místo) či alogon (ne-řád). Proto Waldenfels říká: „Před tím než cizí vystoupí jako téma, stává se zřejmým jako znepokojení, rušení, rozrušení, které v údivu či tísni nabývá různých afektivních odstínů. […] Cizí se dá vyjádřit různými způsoby, v neposlední řadě jako počátek (Anfang), jehož nejsme pány." (Waldenfels 2006: 125)


...


Kristeva se ve své studii snaží mimo jiné ukázat, že cizinec ve skutečnosti není primárně sociální status, nýbrž že je to označení (signifikant) pro toho, kdo se vůči mně samotnému vykazuje jistým přebytkem smyslu, vymknutím se z řádu, odchylkou v logu. Cizincem je ten, jehož pociťuji jako překročení mřížky mého „doma“, mé sféry vlastního. Ten, jehož jinakostí jsem znepokojován či ohrožován. Proto Kristeva říká, že cizinec je ukryt v nás samých, že „jsme si sami sobě cizinci“. To však rovněž znamená, že nehostinné, tísnivé, ne-domácké není pouze záležitostí kulturně odlišných lidí. Stejně tak může vyšlehnout v „akutním momentu přítomnosti“ s člověkem nejbližším. Tak, že se náhle vymkne mému porozumění.




  

KRISTEVA, Julia. Strangers to Ourselves. New York: Columbia University Press, 1991. ISBN 978-0-231-07156-7.

WALDENFELS, Bernhard. Grundmotive einer Phänomenologie des Fremden. Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 2006. ISBN 35-18584-60-X.

 WALDENFELS, Bernhard. Znepokojivá zkušenost cizího. Přel. Jakub Čapek. Praha: Oykoimenh, 1998. ISBN 80-86005-49-6.

Žádné komentáře:

Okomentovat