Maxmilián Kolbe


(Foto a text jsou výňatkem z tohoto rozhovoru: http://immaculata.minorite.cz/?m=1&idc=t-705)
(Foto a text jsou výňatkem z tohoto rozhovoru: http://immaculata.minorite.cz/?m=1&idc=t-705)


Výběr skončil – deset vězňů už bylo vybráno. Pro ně to byl poslední nástup v jejich životě. Měli jsme za to, že ta hrůza stání je u konce: hlava nás bolela, měli jsme hlad, nohy jsme měli opuchlé. Když tu najednou jsem si všiml nějakého pohybu v mé řadě. Stáli jsme od sebe na délku dřeváku, když se náhle začal někdo prodírat řadami vězňů. Byl to o. Maxmilián. Šel krátkými kroky, protože v dřevákách nešlo udělat dlouhý krok, museli jste je prsty u nohou hlídat, aby vám nespadly. Mířil přímo ke skupině esesáků stojící před první řadou vězňů. Všichni jsme se třásli hrůzou, bylo to porušení jednoho z nejpřísněji a nejbrutálněji hlídaných zákazů. 

Vyjití z řady znamenalo smrt. Noví vězňové, kteří o tomto zákazu nevěděli, byli za tento přestupek biti tak, až pak byli neschopni práce. V důsledku toho pak končili v plynové komoře. Byli jsme si jisti, že o. Maxmiliána zabijí ještě dříve, než se mu k nim podaří prodrat. Ale stalo se něco neskutečného, něco, co se nestalo v historii žádného ze 700 koncentračních táborů zřizovaných Třetí říší. Nikdy se nestalo, že by vězeň mohl beztrestně vyjít z řady. I pro Němce to bylo něco tak neuvěřitelného, že stáli jak přikovaní. Dívali se po sobě a nevěděli, co se děje.

Co bylo dál?
O. Maxmilián kráčel ve svém vězeňském úboru, s miskou u boku a v dřevácích. Nekráčel jak žebrák, ale ani jako hrdina. Kráčel jak člověk, jenž si je vědom velkého poslání. Postavil se klidně před důstojníky. Vtom se konečně vzpamatoval táborový velitel. Vzteky bez sebe se zeptal svého zástupce: „Was will dieses polnische Schwein? – „Co chce ta polská svině?“ Začali se shánět po tlumočníkovi, ale ukázalo se, že ho nebude zapotřebí. O. Maxmilián odpověděl klidně: „Ich will sterben für ihn“ – „Chci zemřít za něho“ a ukázal na Gajowniczka.

Jestliže před chvílí ztratili Němci ohromením řeč, tak teď úžasem doslova otevřeli ústa. Pro ně, kteří reprezentovali laické bezbožectví, bylo něco nepochopitelného, že někdo může chtít zemřít za jiného člověka. Zírali na o. Maxmiliána a hlavou jim běžely otázky: zešílel, nebo jsme špatně rozuměli? Potom padla druhá otázka: „Wer bist du?“ – „Kdo jsi?“ O. Maxmilián odpověděl: „Ich bin ein polnischer katolischer Priester“ – „Jsem polský katolický kněz.“ Vězeň vyznal, že je Polák, že pochází z Němci nenáviděného národa, navíc přiznal, že je kněz. Pro esesáky byl kněz chodící výčitkou svědomí.

Bylo zajímavé, že v tomto dialogu o. Maxmilián nepoužil slovo „prosím“. Němce přesvědčil jen onou žádostí. Přesvědčil soudce, který si usurpoval právo rozhodovat o životě a smrti, přinutil jej ke změně rozsudku. Chová se jako zkušený diplomat, jen místo fraku, ozdobné stuhy a vyznamenání má vězeňský úbor, misku a dřeváky. Rozhostilo se ticho jak na hřbitově, každá vteřina trvala věčnost. A pak se stalo něco, co dodnes nedokážou pochopit Němci, ani vězňové. Kapitán SS začal o. Maxmiliánovi vykat: „Warum wollen Sie für ihn sterben?“ – „Proč za něho chcete zemřít?“

Všechny standardy jednání, které esesák praktikoval dříve, byly tytam. Ještě před chvílí mu nadával do „polských sviní“ a teď mu najednou vykal! Vedle stojící esesáci a poddůstojníci se v první chvíli domnívali, že se přeslechli. Jen jedenkrát se v dějinách koncentračních táborů stalo, aby nějaký vysoký důstojník, který zavraždil tisíce nevinných, takto oslovil vězně.

O. Maxmilián odpověděl: „Er hat eine Frau und Kinder“ – „On má ženu a děti.“ To byl celý katechismus v kostce. On nás tady učil všechny, co to znamená otcovství a rodina. On, člověk se dvěma doktoráty obhájenými v Římě, navíc absolvovanými s nejvyšším možným oceněním summa cum laude, redaktor, misionář, přednášející na dvou univerzitách v Krakově a Nagasaki. Měl za to, že jeho život je méně důležitý než život otce rodiny! Jak úžasný výklad katechismu to byl!

Jak zareagoval německý důstojník na slova o. Maxmiliána?

Všichni čekali, co se bude dál dít. Esesák byl přesvědčen, že to on je pánem nad životem a smrtí. Mohl ho nařídit zmlátit do bezvědomí za porušení jednoho z nejdůsledněji zachovávaných zákazů – vystupování z řady. A co teprve když začal vězeň poučovat?! Mohl oba dva nechat zemřít hladem. Uběhlo několik vteřin. Poté esesák řekl: „Gut!“ – „Dobře!“ Souhlasil s o. Maxmiliánem, uznal, že má pravdu.

Znamenalo to, že dobro zvítězilo nad zlem, nad největším zlem. Není totiž větší zlo než odsoudit z nenávisti druhého člověka k smrti hladem. A není většího dobra než obětovat svůj život, aby druhý člověk mohl žít. Největší dobro zvítězilo.



***



Při čtení mi ukápla slza. Že se někdo obětoval za rodinu s dětmi?  Za všechny ty umaštěný trička a ruce, za ten hukot a ryk, za hubatý gesta a odmlouvání, za pračky plný prádla a hračky rozházený po celým domě? Za ten každodenní chaos, stres, frustraci (ač radostnou!)? Tak to je velmi osvobozující pocit!



Žádné komentáře:

Okomentovat