První jarní


Během mojí nedávné promoce se ukázalo, že naše děti netuší, co je velkoměsto, tak jsme je vzali na výlet.


 

Dopoledne jsme strávlili na festivalu promítacích Diax pohádek v rodinném prostoru Mam v Košířích.


Odpoledne na Petříně...

v lanovce...

dolů a nahoru.

A protože jsme parkovali na Strahově, tak jsme se nechali vyfotit u Lubošovi koleje č.8.

Večer jsme hlavně my dospělí odpadli vyčerpáním, takže myslím, že děti zase na nějakou dobu nebudou vědět, že mají velkoměsto, co by kamenem dohodil.

Výlet z Toušně do Záp











Plánování a realizování procházek do cca 3km se stalo mým velkým hobby. Tentokrát jsme to však neplánovaně přeťápli, neboť jsme se hned na začátku vydali špatnou cestou, zato jsme ale objevili moc příjemný lesní porost s opečovávaným potůčkem (dnes už docela vzácnost!) a až malebná zákoutí trochu zapomenutého městysu Zápy. Moc, moc doporučujem! (Aneb kdo se příště vydá s námi?)

Ložnice







 





Mám velkou radost, protože se nám podařilo dát dokupy ložnici. Vybavení: ikea, ikea, ikea, oblíbené historické relikvie (vč. sošek madony a andělíčka, které jsem dostala od svého dědy k promoci) a látkové košíky od Jany Grešákové. Konečně mám svůj kout, který je jen můj (a trochu teda i Igísův).

P.S. Pro ty, kdo si myslí, že máme doma pořád takhle uklizeno: místnost se dá nafotit i tak, že se hromada bordelu vždy přesune o kus mimo záběr. A člověk má hned hřejivější pocit. :))

on my needles


Kdysi dávno jsem si v Irsku koupila svetr. Ze stoprocentní ovčí vlny, s dřevěnými knoflíky, značka Carraigdonn. Byl v akci, ze 100 eur zlevněný asi na nějaký pade, že je o číslo menší, nevadí, určitě se trochu vytáhne (vlna je určitě něco jako bavlna, když mají stejný slovní základ, že). To bylo v roce 2007 a já byla ještě mladá (a hloupá!). Svetřík, který se samozřejmě ani o píď nevytáhl, jsem pak za dlouhých mateřských večerů se zatím jedním děťátkem v náručí rozpárala a upletla z něho dětátku malý svetříček. (Za posledních pět let stokrát nošený, zabahněný, čistěný, fest potrhaný a už mnohokrát nad popelnicí držený, ale stále ještě nevyhozený. Jak bych mohla!).

Byla to vůbec první věc, kterou jsem v životě dopletla do konce. Od té doby jsem dokončila asi pět kousků, čtyři z nich pebble vestičky. Před dvěmi lety mi pak mamka darovala několik klubíček šumavské ovčí vlnu. Byla úplně stejně hrubá jako ta irská, tak jsem se ihned rozhodla, že si upletu vlastní Carraigdonn, tentokrát namíru. (Ha, ha, jak snadné!) Nahodila jsem před dvěma lety, dopletla k výstřihu a nevěděla jak dál, tak jsem to zastrčila.

Nedávno při stěhování mi ten nešťastný kousek vypadl přímo do náruče. Chvíli jsem přemýšlela, pak pletla a pak to zas nechala. Až  minulý týden jsem dostala neskutečný nápad. Plést ne svetr, nýbrž (tamtadadá) dospěláckou verzi dětské pebble vestičky. Tak na tom právě dělám. A doufám, že než udeří letní super teploty, budu moct napsat i příspěvek s názvem "off my needles".


Strava pro tělo i duši





Anežka s obědem poctivě pomáhala, jen ho pak odmítla sníst. Ale aspoň se rozhodla dospat víkend, tak jsem měla čas na čtení. Ta kniha! Doporučuji všem studentkám, matkám, ženám v domácnosti, psycholožkám, političkám, historičkám a spol. To je přímý zásah!

Jak jsme vyrazili na bobry


Nedaleko našeho bydlení se prý usadili bobři. Asi prý dva. Loni během povodně připluli po Labi a usídlili se na potoce nedaleko Ovčár. Prý je to tam celé okousané a tak. Tak jsme vyrazili.

Takový trochu obyčejný potok...

...v bezprostřední blízkosti tohoto...

...a tohoto.

Ale sem tam popadané větve...

...náznaky hrází...
 
...okousané větve.
  
Napínáme děti, psst, potichu, ať je nevyplašíme, ale moc nevěříme...

...no, a ono!

Nejnadšenější z výletu jsme byli my s Lubošem. Připadali jsme si jako na expedici hluboko někde v severoamerické divočině. Viktor jen otráveně: "Dyť vypadá jak nutrie."(Nutrie vídáme pravidelně na cyklostezce jinde u Labe.)

Pro zájemce o podobný výlet přikládám odkaz s mapou, podle které jsme se při hledání řídili my.

Efektivní rodičování










Před měsícem jsme se s Lubošem zúčastnili kurzu efektivního rodičovství. Počkali jsme si na to pět let a bylo to fajn. Ne že bysme se tak dlouho odhodlávali,ale prostě to nikdy nevycházelo časově (časová dotace kurzu je cca 24 hodin, v našem případě tři celé soboty).

Pobavil mě jeden kamarád. Prý jestli jsme ten kurz vedli. Osobně se necítím jako někdo, kdo by v tomto ohledu mohl školit druhé. Nikdy jsem nebyla úplně přirozeně k dětem a od začátku se to učím. Něco čtením, něco ze zkušenosti kamarádek, ale dost stylem pokus-omyl.Efektivní rodičovství jsem měla vyhlídnutý dlouho, protože je jedno z levnějších na trhu, zároveň ale působí kvalitně a taky mi nepřišlo nijak ideologický.

Na kurz jsme šli oba s Lubošem a bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat. Jít sama, asi jsme tam, co na začátku (tzn. načteno spousta knih, ale stále se nějak plácajíc v zaběhlých stereotypech). Teď máme spoustu témat k hovoru. :) Efektivněji mluvit se učíme podle taháků, co nám různě visí po bytě (jako cizí jazyk). A taky se opravujem, když se nezadaří.

Plody doposud? Rána a večery probíhají hladčeji, líp plánujeme rodinné akce, máme na děti větší páky, aniž bysme je trestali či odměňovali, děcka samy se v některých situacích začínají vyjadřovat efektivně, organizovaněji se dělíme na týmy (např. tým rodič-nejstarší dítě jdou bruslit, tým rodič a dvě starší děti jedou plavat, tým rodič-nejmladší dítě jedou na návštěvu, týmy B mezitím doma vaří/ uklízejí/ nebo si hrajou).

 Jinými slovy, mám pocit, že o trochu víc dětem rozumíme a to není špatný!