Mamka přijela na návštěvu / My mom came for a visit...




... a udělala pár obrázků. (Moc se jí povedly.) 

...and took a few pictures. (I think she did very well.)



Farní dětský den. /  Our church's children's day.
  

Divoké batole právě stahuje párky ze stolu, zatímco máma pohodově konverzuje. / Mama happily involved in a talk while her wild toddler tries to reach for some (forbidden) saussages.


A doma. Legrácky s babičkou. / At home. Having fun with gran.

Cizinci


Hrozím se toho, co na téma cizinců slýchám od docela mladých lidí. Jelikož jsem na toto téma psala dizertaci, cítím povinnost se aspoň takto vyjádřit - nikoli z pozic nekritické přízně či slepé nenávisti, nýbrž z pozic filosofických.

Filmová divačka na MFF Karlovy Vary, r. 2004.

 
***



Tématem naší práce je vztah k cizinci. Kdo je to ovšem onen „cizinec“? Je to pouze imigrant příchozí z cizí země či příslušník národnostní minority? Z dosavadního výkladu musí být zjevné, že cizince zde nechápeme pouze v takto úzkém smyslu. Dokonce se odvažujeme tvrdit, že cizinec je ukryt i v lidech úplně nejbližších. To chce ovšem hlubší prozkoumání a vysvětlení, o něž se nyní pokusíme.



Když se podíváme, jak se slovo „cizí“ používá v evropských jazycích, narazíme hned na několikerý význam. Cizí je (1) to, co leží mimo sféru nám vlastní (lat. externum, angl. foreign, fr. étrange), (2) to, co patří jiným (lat. alienum, angl. alien) a (3) to, co je heterogenní, cizorodé, tedy jiného druhu (angl. strange, fr. étrange). 

...

„Cizí není jen symptomem narůstající multikulturality a interkulturality.“1 Je to přebytek, který předem překračuje danou smysluplnost či zákonitost. Vynořuje se jako překročení či odchylka, která se nenechá snadno obsáhnout. Cizí, to je „divokost“ v logu kultury, alogon. (Waldenfels 2006: 129)



Nikoli však pouze překročení v logu kultury, nýbrž rovněž překročení v logu vlastní racionality. Jak ukázala svou analýzou Julia Kristeva (*1941), současná francouzská sémiotička a psychoanalytička, cizí vyvstává jako pocit tísně z nemožnosti spočinout poklidně v sobě samém. Freud pro toto tísnivé a nehostinné uvnitř sebe sama používal německé slovo unheimlich, tedy opozitum výrazu heimlich, jež se překládá jako domácké, útulné, intimní, ale také jako tajné a utajené. Podle Freuda existuje zřejmá spojitost mezi tímto intimním, které je skrývané, utajované (heimlich) a tím, co pociťujeme jako nehostinné a tísnivé (unheimlich). Unheimlich je tak podle něj to, co mělo zůstat skryté a tajné, ale z nějakého důvodu se dostalo na světlo. Podle Kristevy je významným spouštěčem pocitů tísně právě setkání s „cizincem“, tedy člověkem, který vypadá jinak než já, jinak se obléká, mluví jinou řečí apod. Při takovém setkání se podle ní objevuje celá řada pozitivních i negativních pocitů – s druhým se identifikuji či jej odmítám; žárlím na jeho jinakost, protože sám cítím, že jaksi zcela nepatřím ke své kultuře3 či jej neguji. Jsem jím facinován, avšak nechci, aby mě konfrontoval, soudím ho a současně se cítím zahanben. Unheimlich má podle Kristevy mnoho podob. Ovšem ve všech se různým způsobem opakuje totéž: „cizinec sídlí uvnitř mne samého: je skrytou tváří mojí identity, prostorem, který boří můj příbytek, časem, v němž se hroutí porozumění a spříznění“ (Kristeva: 1).

Jak se ukazuje, cizí (něm. fremd, fr. l`etrange, angl. strange) tedy není prostě jen druhý, odlišný, jiný (něm. andere, fr. l`autre, angl. other). Cizost není zkrátka rozdíl jednoho od druhého, stejného od jiného. Cizost v sobě totiž nese současně jistý přebytek smyslu, něco nepochopitelného či nepostihnutelného, něco tísnivého. Cizí je to, co se nachází vždy na druhé straně prahu, „který spojuje tím, že odděluje; nenechává žádného prostředníka [zprostředkujícího třetího, vermittelnden Dritte – pozn. autorky] vstoupit na obě strany prahu“5. Ačkoli tedy objektivně může být něčím, co se nachází za hranicí (kulturní, významovou apod.), pro mě, který tuto hranici nedovedu objektivně postihnout, neboť nikdy nestojím na obou březích zároveň, je to vždy trochu atopos (ne-místo) či alogon (ne-řád). Proto Waldenfels říká: „Před tím než cizí vystoupí jako téma, stává se zřejmým jako znepokojení, rušení, rozrušení, které v údivu či tísni nabývá různých afektivních odstínů. […] Cizí se dá vyjádřit různými způsoby, v neposlední řadě jako počátek (Anfang), jehož nejsme pány." (Waldenfels 2006: 125)


...


Kristeva se ve své studii snaží mimo jiné ukázat, že cizinec ve skutečnosti není primárně sociální status, nýbrž že je to označení (signifikant) pro toho, kdo se vůči mně samotnému vykazuje jistým přebytkem smyslu, vymknutím se z řádu, odchylkou v logu. Cizincem je ten, jehož pociťuji jako překročení mřížky mého „doma“, mé sféry vlastního. Ten, jehož jinakostí jsem znepokojován či ohrožován. Proto Kristeva říká, že cizinec je ukryt v nás samých, že „jsme si sami sobě cizinci“. To však rovněž znamená, že nehostinné, tísnivé, ne-domácké není pouze záležitostí kulturně odlišných lidí. Stejně tak může vyšlehnout v „akutním momentu přítomnosti“ s člověkem nejbližším. Tak, že se náhle vymkne mému porozumění.




  

KRISTEVA, Julia. Strangers to Ourselves. New York: Columbia University Press, 1991. ISBN 978-0-231-07156-7.

WALDENFELS, Bernhard. Grundmotive einer Phänomenologie des Fremden. Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 2006. ISBN 35-18584-60-X.

 WALDENFELS, Bernhard. Znepokojivá zkušenost cizího. Přel. Jakub Čapek. Praha: Oykoimenh, 1998. ISBN 80-86005-49-6.

Kdo obléká mé děti / What my kids wear






Nejen já, ale i mé děti mají v šatníku pár originálních kousků.

Igísovu čepičku "Žalud" vymyslela a ukáčkovala Nicenka, má velká rodičovská inspirace. Maminka šesti dětí, co vedle rodičování naplný úvazek ještě na zakázku tvoří všechno možné od oblečků pro panenky (které byste sami chtěli nosit) přes karnevalové kostými dle dětských přání až po dámské peněženky a kabelky. Navíc do svého tvoření zapojuje i vlastní děti. Velký, nekonečný obdiv!

Anežčino indiánsko-lesní pončo vytvořila moje maminka, také tvůrkyně všeho druhu. Ta si taky zalouží velký obdiv, protože vedle práce, kde mnohdy tráví víkendy a keškování téměř naplný úvazek pak ještě večer bere do ruky háček a jako relax háčkuje takováto ponča (mimochodem ještě minimálně dvě taková tříleto-čtyřletá ponča má - bez majitele).

Pak máme ještě jednu šicí babičku. Ta je autorkou asi poloviny našeho dětského šatníku, vše velmi pohodlné a šité pro skutečnou dětskou hru. Její oblečení ale vydá na samostatný příspěvek. Těšte se!


***


Not only me but also my kids are owners of some original garments. 

Igi's hat "Acorn" was designed and handmade by Nicenka, a great source of inspiration to me. Besides being fulltime mom to six children she designes and makes (and sells) all sorts of wonderful things from doll dresses (that you yourself would wish to wear) and carneval contumes on children demands to women purses and handbags. More to that she involves her kids to this creative business of hers.

Anežka's indian-forest poncho was created by my mom. Also a great creator who apart from working fulltime and running around forests geocaching also almost fulltime :) makes such things as an evening relax (by the way she still has at least two such 3-4y ponchos if you like).

And then we have one more grandma, an author of most clothes my kids wear. T-shirts, leggings, jumpers, you name it. Designs that last and are for real kid play. Her production will make a separate blog post, though. Soon enough!

Když se blíží bouřka / When a storm is coming

 


 



Když se blíží bouřka, lítají nám nízko nad hlavou nejen vlašťovky, ale i letadla.

Naposledy jsem se proletěla v prvním trimestru s Viktorkem, v roce 2009. Byla jsem na stáži v Bruselu a během toho půlroku absolvovala osobních či pracovních cest letadlem asi deset. Z té poslední mi stále visí visačka na batohu, na památku.

Od té doby jsem byla nejdál na Moravě, čtyři hodiny autem od domu. Víc hodin cestování s dětma bych zatím nedala. Kupodivu se mi ale po cestování až tak nestýská. Cestuju si do jiných světů odtud, přímo od nás z dvorku. Třeba když sleduju letadla lítat kousek nad hlavou těsně před bouřkou, nebo když koukám na v dešti spícího mrňouse. Ani nemusím snít, protože si žiju to, o čem se mi v mých cestovatelských dobách ani nesnilo.

***



When a storm is coming, not only swallows cruise the sky close above our yard, also planes.

Last time I took a plain, I was in the first trimester with Viktor, back in 2009. I was doing my traineeship at EU in Brussels and during the half year I flew on various purposes like ten times. I still have a tag on my backpack from the last journey, a keepsake.

Ever since then my longest journey was to Moravia and back, four hours by car one way. I still don't feel like taking a longer trip with kids behind my back. Oddly enough I don't miss traveling much. I cross the boarders of my everyday by other means. By watching planes flying close above our yard before storm for example, or by gushing over this little pea sleeping in the rain. I don't even have to daydream because in fact I live more than I could ever dream of in those mighty traveling times of mine.

Vodní živel / Water element...


(až ex post jsem si všimla, že právě rozbil misku od svačiny)


... v přesile

... predominating








... a zkrocen.

... and tamed.


Změny / Changes


 



 



Takže, zase tahle místnost.

Když vznikla (před dvěma lety), mysleli jsme, že jí bude nejvíc sedět minimalistický styl. Nechtěla jsem ani žádné obrázky na stěny. Myslela jsem, že budou stačit velká okna s výhledem do zahrady a na rybníček. Vlastně i jo. Přes den jsme tu byli všichni rádi, koukat při vaření do zahrady (a na venku si hrající děcka) úplně stačilo. Akorát když den plný práce skončil a nastal čas odpočinku (aneb sbírání sil na den nový), všechny nás to táhlo do staré kuchyně (později užívané jako ložnice pro všech nás pět a před pár měsíci opět předělané na pokoj pro hosty, avšak celou tu dobu a i teď částečně užívanou k vaření - stále je tu jediná trouba, kterou vlastníme). Naše velká místnost (jak nazýváme prostor zachycený na obrázcích) v minimalistickém stylu byla perfektní pro práci, ale ne pro odpočinek.

Takže v průběhu času tu přibyly koberce, knihovna, tabule, Halabalovo křeslo, nějaké košíčky (ač Luboš není úplně jejich příznivcem :)), houpačka a nakonec i stará špajzka z garáže před týdnem natřená nabílo. A voilà! :) Minulý týden jsme se zbavili televize (dostali jsme ji s domečkem), která nás stále lákala do staré kuchyně/ložnice/pokoje pro hosty.

Velká místnost je a bude bez televize. Všechno, na co chceme koukat, je dostupné na internetu. Navíc děti jsou zvyklé poslouchat audio knížky (díky mojí dobré kamarádce Lence, která mi poradila, jak je to naučit). Takže v tuto chvíli nemáme žádný důvod, proč televizi mít.

Zřejmě to nebude poslední verze rozvržení tohoto prostoru :), ale pro tuto chvíli je to přesně to, co potřebujem.


 ***

Now, this everchanging space of ours. 

When it came to be (two years back), we thought minimalistic style would fit it best. We thought the large windows and views of the garden and the pond will do the estetics. Actually, it did and it was pleasure to be around here during the day time. But somehow it didn't appeal to anyone to hang out in here when the day and our daily duties ended. For many months we spent late hours of the day in our old kitchen (later turned bedroom for 5 and several months back turned guest room but still keeping the only oven we own). The main room (as we call the space pictured above) in its minimalist style was perfect for work but not for rest. 

So, with time we added a few rugs, bookcase, blackboard, this old armchair, some baskets (though my husband is not a big fan of them :)), a swing and finally the old larder from garage painted white a week ago. And voilà! :) Last week we got rid of television (old, given to us with the house) that still tempted us to spent evening time in the old kitchen/bedroom/guest room.

The main room is and will be TV free. All we want to watch can be reached via internet. Furthermore kids got used to listen to audio books (thanks to my good friend Lenka who adviced me how to teach them). So at this moment there is no need to have one. 

Most probably it is not the last  version of this space composition. But for now just right.