Maxmilián Kolbe


(Foto a text jsou výňatkem z tohoto rozhovoru: http://immaculata.minorite.cz/?m=1&idc=t-705)
(Foto a text jsou výňatkem z tohoto rozhovoru: http://immaculata.minorite.cz/?m=1&idc=t-705)


Výběr skončil – deset vězňů už bylo vybráno. Pro ně to byl poslední nástup v jejich životě. Měli jsme za to, že ta hrůza stání je u konce: hlava nás bolela, měli jsme hlad, nohy jsme měli opuchlé. Když tu najednou jsem si všiml nějakého pohybu v mé řadě. Stáli jsme od sebe na délku dřeváku, když se náhle začal někdo prodírat řadami vězňů. Byl to o. Maxmilián. Šel krátkými kroky, protože v dřevákách nešlo udělat dlouhý krok, museli jste je prsty u nohou hlídat, aby vám nespadly. Mířil přímo ke skupině esesáků stojící před první řadou vězňů. Všichni jsme se třásli hrůzou, bylo to porušení jednoho z nejpřísněji a nejbrutálněji hlídaných zákazů. 

Vyjití z řady znamenalo smrt. Noví vězňové, kteří o tomto zákazu nevěděli, byli za tento přestupek biti tak, až pak byli neschopni práce. V důsledku toho pak končili v plynové komoře. Byli jsme si jisti, že o. Maxmiliána zabijí ještě dříve, než se mu k nim podaří prodrat. Ale stalo se něco neskutečného, něco, co se nestalo v historii žádného ze 700 koncentračních táborů zřizovaných Třetí říší. Nikdy se nestalo, že by vězeň mohl beztrestně vyjít z řady. I pro Němce to bylo něco tak neuvěřitelného, že stáli jak přikovaní. Dívali se po sobě a nevěděli, co se děje.

Co bylo dál?
O. Maxmilián kráčel ve svém vězeňském úboru, s miskou u boku a v dřevácích. Nekráčel jak žebrák, ale ani jako hrdina. Kráčel jak člověk, jenž si je vědom velkého poslání. Postavil se klidně před důstojníky. Vtom se konečně vzpamatoval táborový velitel. Vzteky bez sebe se zeptal svého zástupce: „Was will dieses polnische Schwein? – „Co chce ta polská svině?“ Začali se shánět po tlumočníkovi, ale ukázalo se, že ho nebude zapotřebí. O. Maxmilián odpověděl klidně: „Ich will sterben für ihn“ – „Chci zemřít za něho“ a ukázal na Gajowniczka.

Jestliže před chvílí ztratili Němci ohromením řeč, tak teď úžasem doslova otevřeli ústa. Pro ně, kteří reprezentovali laické bezbožectví, bylo něco nepochopitelného, že někdo může chtít zemřít za jiného člověka. Zírali na o. Maxmiliána a hlavou jim běžely otázky: zešílel, nebo jsme špatně rozuměli? Potom padla druhá otázka: „Wer bist du?“ – „Kdo jsi?“ O. Maxmilián odpověděl: „Ich bin ein polnischer katolischer Priester“ – „Jsem polský katolický kněz.“ Vězeň vyznal, že je Polák, že pochází z Němci nenáviděného národa, navíc přiznal, že je kněz. Pro esesáky byl kněz chodící výčitkou svědomí.

Bylo zajímavé, že v tomto dialogu o. Maxmilián nepoužil slovo „prosím“. Němce přesvědčil jen onou žádostí. Přesvědčil soudce, který si usurpoval právo rozhodovat o životě a smrti, přinutil jej ke změně rozsudku. Chová se jako zkušený diplomat, jen místo fraku, ozdobné stuhy a vyznamenání má vězeňský úbor, misku a dřeváky. Rozhostilo se ticho jak na hřbitově, každá vteřina trvala věčnost. A pak se stalo něco, co dodnes nedokážou pochopit Němci, ani vězňové. Kapitán SS začal o. Maxmiliánovi vykat: „Warum wollen Sie für ihn sterben?“ – „Proč za něho chcete zemřít?“

Všechny standardy jednání, které esesák praktikoval dříve, byly tytam. Ještě před chvílí mu nadával do „polských sviní“ a teď mu najednou vykal! Vedle stojící esesáci a poddůstojníci se v první chvíli domnívali, že se přeslechli. Jen jedenkrát se v dějinách koncentračních táborů stalo, aby nějaký vysoký důstojník, který zavraždil tisíce nevinných, takto oslovil vězně.

O. Maxmilián odpověděl: „Er hat eine Frau und Kinder“ – „On má ženu a děti.“ To byl celý katechismus v kostce. On nás tady učil všechny, co to znamená otcovství a rodina. On, člověk se dvěma doktoráty obhájenými v Římě, navíc absolvovanými s nejvyšším možným oceněním summa cum laude, redaktor, misionář, přednášející na dvou univerzitách v Krakově a Nagasaki. Měl za to, že jeho život je méně důležitý než život otce rodiny! Jak úžasný výklad katechismu to byl!

Jak zareagoval německý důstojník na slova o. Maxmiliána?

Všichni čekali, co se bude dál dít. Esesák byl přesvědčen, že to on je pánem nad životem a smrtí. Mohl ho nařídit zmlátit do bezvědomí za porušení jednoho z nejdůsledněji zachovávaných zákazů – vystupování z řady. A co teprve když začal vězeň poučovat?! Mohl oba dva nechat zemřít hladem. Uběhlo několik vteřin. Poté esesák řekl: „Gut!“ – „Dobře!“ Souhlasil s o. Maxmiliánem, uznal, že má pravdu.

Znamenalo to, že dobro zvítězilo nad zlem, nad největším zlem. Není totiž větší zlo než odsoudit z nenávisti druhého člověka k smrti hladem. A není většího dobra než obětovat svůj život, aby druhý člověk mohl žít. Největší dobro zvítězilo.



***



Při čtení mi ukápla slza. Že se někdo obětoval za rodinu s dětmi?  Za všechny ty umaštěný trička a ruce, za ten hukot a ryk, za hubatý gesta a odmlouvání, za pračky plný prádla a hračky rozházený po celým domě? Za ten každodenní chaos, stres, frustraci (ač radostnou!)? Tak to je velmi osvobozující pocit!



Vychovávejte mé děti, prosím / Do care for my kids, please



Milá starší paní v kostele, milí pane sousede z vedlejší ulice, milí všichni, kteří jste na mě v posledních týdnech směřovali své stížnosti s chováním mých dětí, prosím Vás pěkně, vychovávejte mé děti.

Pokárejte je, pokud se Vám zdá, že jsou moc hlučné, nebo když pobíhají po restauraci, poučte je, že kytičky z Vaší předzahrádky se netrhají a že se písek na klouzačky nehází. Věřte mi, že tohle všechno z našich rodičovských úst už mockrát slyšely. Že se je vedeme k pokoře, k respektu vůči ostatním i úctě k věcem.

Celé vesnice je třeba, aby vychovala dítě, říká africké přísloví.

A tak Vás prosím, ano, připomínejte jim, co je na světě důležité, právě Vy, kterých se to týká, kteří jste respektuhodní, kteří si oprávněně žádáte dětskou pokoru. My rodiče Vás o takovou pomoc moc prosíme.

Jen Vás ale prosím, dělejte to sami s respektem. Neobracejte se zlostně ani na ně, ani na mě. Neargumentujte tím, že Vaše děti se takto nikdy nechovaly. Nepoužívejte výrazy, které zasáhnou ostře a bolestivě. Díky!


***

Dear elderly woman in the church, dear neighbour, dear you all who have directed your complaints concerning my children's behaviour in the past few weeks, please, do care for my kids.

Remind them if they are too noisy or run around in the restaurant, explain them what they did wrong if they pick flowers from your yard or throw sand on a slide. Believe me that they've heard these things from my mouth too many times. Believe me that I raise them to be meek, respectful and greatful.

It takes the whole village to raise a child, says an African proverb.

And so, yes, I really appreciate when you, those who it concerns and who deserve the respect, remind these little ones what is good and what is not. What they should and shouldn't do. Us parents, we really call for such help.

I only ask you, please, be respectful yourselves. Please, do not turn to me, the mother, with anger. Do not say that your own kids never did things like this. Do not use expressions that are sharp as knife and hurt. Thank you!



Žížalky a slepičky / Earthworms and hens

 
 

 
 


 Igís má nový koníček. Hned za plotem. A funguje jako instatní zdroj zábavy. :)

Igi has new passion. Right behind the fence. Instant source of entertainment. :)



 





Vikiho první terárium.

Viki's first terarium. 



O kolik jednodušší je vymýšlet aktivity pro Anežku než pro kluky. U Vikouše radši čekám, s čím přijde sám, než bych trávila přehršle času vymýšlením. Protože moje hry mají životnost tak deset minut.

Ani slepice, ani žížaly jsem nenavrhla. Ale nemám problém se přízpůsobit.



It is so much easier for me to come up with activities for Anežka than for the boys. With Viki it's that I rather wait for something he gets interested in himself because in mine he is involved around ten minutes and less.


I didn't suggest hens, nor earthworms. But I don't have any trouble to adapt.

Uspávánka s loupežníky a nebojácným chlapcem




 

 



***


Jan Skácel 
Uspávánka s loupežníky a nebojácným chlapcem 


 V lese je sova, sova houká
a na mýtině velká louka,
bludičky z třasovisk a blat
tam chodí v noci tancovat. 
Jestlipak dovedeš se bát? 

A je tam tůň a v tůni tma,
kdo kol té tůně cestu má,
propadne bázni, nepokoji,
ohlíží se a moc se bojí. 

Ach, milí loupežníci moji! 

Když přelézáme cizí plot,
padá nám srdce do kalhot,
a třebaže jsme loupežníci,
jídáme strach tou velkou lžící. 

Propána, to je ale k smíchu! 

Když mlčí noc a v nočním klidu
za dálkou hvězd je blízko k hříchu
a blýskne ocel ostrých dýk,
zachvěje se i loupežník. 

Za upřímnost vám vzdávám dík. 

Loupíme v noci, spíme ráno
a pro strach máme uděláno,
ráno však mlha stoupá z lad
a hrůzou nemůžeme spát.

Taky se málem třesu! 

Chlapečku milý, věř nám, ach,
na světě každý tvor má strach,
i loupežníci v lůně lesů
na tvrdé podestýlce z vřesu. 

Pánové, to je věru zvláštní,
vy vlastně vůbec nejste strašní. 

Strašný je vždycky jenom strach!


(In Skácel, Jan. Uspávanky: pro děti od 5 let. 1. vyd. Praha: Albatros, 1983.)
 ***
P.S. Strašně po té knížce toužím a ne a ne jí sehnat.

Velké moře, malé moře...


 
 
 

 




Malý, Radek. Moře slané vody: (co šuměla mušle a co přišlo lahvovou poštou). 1. vyd. Praha: Albatros, 2014. ISBN 978-80-00-03467-6.



Náušnice / Ears pierced


 





Nechala si nastřelit náušnice. Na vlastní přání, naprosto neotřesitelné, ignorujíc bratrovy těsně předzákrokové hysterické projevy: "Anežko, nedělej to, bude tě to bolet." Na to ona: "Já vím, ale pak budu hezká." Silná malá žena.


She got her ears pierced. On her own wish. While her older brother was a little hysterical: "Anežko, don't do it, it will hurt." She was fine: "I know it will but then I will be pretty." Strong little woman, this one.

Obrázky z Polska / Postcards from Poland



Zatímco starší děti byly na prázdninách u dědy, Igi a já jsme podnikli menší cestu do Polska, navštívit dobrou kamarádku z let studijních. Nejdelší výlet, který jsem s dětmi (dítětem) podnikla (pětihodinová cesta). Stál za to!


Whilst our big kids spent a few days with their grandfather, me and Igi made it to the centre of Poland, to be guests of a good friend of mine. The longest trip I ever took with a kid (5-hour drive). Totally worth it!


Hustý pokoj pro hosty, že? / Pretty epic guest room, ain't it?

Lost in Poznan, baby?




Na prázdninách / On holidays









... u dědy.

... at grandpa's.