Velikonoce na horách


 Na Velikonoční vigilii zazněla i tato slova žalmu (Žl 104):


"Pramenům dáváš stékat v potoky, které plynou mezi horami.
Podél nich hnízdí nebeské ptactvo, ve větvích švitoří svou píseň.

Ze svých komor zavlažuješ hory, země se sytí plody tvého díla. Dáváš růst trávě pro dobytek, bylinám užitečným člověku.

Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi moudře učinil,
země je plná tvého tvorstva. Veleb, duše má, Hospodina!"



Jeden z důvodů, proč bych neměnila naši každoroční tradici Velikonoc na horách je ta naprosto hmatatelná životadárnost země. To aktuální tvoření stvořeného. Tenké stroužky, co se stékají ve větší strouhy a ústí do řek. Země promáčená, slunko už ne tak slabé, první zpěvy ptactva. Každoroční připomínka toho, že stvoření se nestalo kdysi, ale že se děje stále znovu. Teď!












A druhým důvodem, proč bych tuto tradici nevyměnila, je ta partička, s kterou jezdíme. Kamarádi z dětství či mládí a stále se zvětšující horda jejich/ našich podobně starých dětí, co si spolu rok od roku více rozumějí. A taky mnohem větší logistika, vymýšlení, nervy, zda budem z restaurace pro velký rachot vyhozeni, mnohem kratší výlety než bychom absolvovali kdysi. Noci dlouhé, vstávání brzké, vlastně žádný odpočinek. Ovšem taky spousta komických situací, sranda na všech frontách. Takže ač tu dnes plavu v hromadách špinavýho prádla, bot, nádobí, jsem nevyspalá a odrbanější než obvykle, od dalších brzce jarních výletů mě to v žádném případě neodradí!



Tentokrát pod Sněžkou!











Žádné komentáře:

Okomentovat