#4



... už se peče.

 


Prní trimestr je ale jedna velká katastrofa. Hned na začátku několikatýdenní bronchitida v závěru přeléčená antibiotiky. Plynule na ní navázavší nevolnosti. Ne vyloženě zvracící, ale ty celodenně nanicovaté, kdy se bojíte podívat na něco jiného než citron nebo kyselé zelí. A co kdyby jen na jídlo. Poučená z prvního těhotenství, kdy jsem si na začátku nevolností zakoupila (v Holandsku za 120 euro) nové boty a dodnes je neměla na sobě, protože se mi při pohledu na ně žaludek ještě nepřestal obracet, jsem si tentokrát na sebe nekoupila nic. Nicméně jsme zrovna slavili několikery narozeniny a doma máme pár nových knížek a hraček. A taky jsem stavěli terasy a novou podlahu na terase. Teď se bojím si i přerovnat skříň, abych pak vůbec byla schopná se ráno oblíct.

Psychika? One big mess. Řvu na děti, dokonce někdy i na manžela, jindy zas s nikým nemluvím, neperiodicky brečím. Do polštáře nebo v omluvě manželovi do mikiny. Dost špatně nesu (já vím, že dobře míněné, tak se, prosím, nikdo neomlouvejte!) otázky (který bych sama pokládala!): cože, už zas? co vás to napadlo? jak to chcete dělat? proč? Ironii a legraci beru doslovně. Žádný odstup, žádný nadhled.

Vynahradí mi vše druhý trimestr? Pevně doufám!



PS: Z koloběžky se mi jako z jediné nové věci žaludek nezvedá, za to jsem ale zjistila, že na ní následující měsíce nebudu moct jezdit s ohledem na mou křehkou až chatrnou bederku.

PPS: Miminko je chtěné, plánované, promyšlené a načasované. Jsme sice katolíci, ale antikoncepci používat umíme :). Kdyby jsme neuměli, bylo by specielně toto děcko počato o mnoho měsíců dříve. Že vám nepřijde zcela racionální mít 4 děti během 6 let? Neříkám, že v tom racionalita je. Je v tom hodně iracionální touhy po velké rodině, kterou v našem manželství od začátku sdílíme. Je v tom taky touha přizpůsobovat se potřebám velké rodiny, touha budovat v sobě i dětech hodnoty, který s těma potřebama jdou ruku v ruce, učit se z těch potřeb a snad i něco z naučeného předávat i mimo rodinu. To učení se z potřeb velké rodiny není jednoduchý, to neříkám, ale pořád jsem přesvědčená, že stojí za to. A taky jsem přesvědčená, že s trochou podpory okolí to dáme a že to bude moc fajn.


12 komentářů:

  1. To je paráda! Gratuluju.... A ať je brzo líp! Mávám...

    OdpovědětVymazat
  2. Moc gratuluju a drzim palce, at je brzy lepe. A diky za uprimnost. 😉

    OdpovědětVymazat
  3. Jééé, gratuluju a držím pěsti! :-)
    Vůbec si nedokážu představit, jaké to je být těhotná a zároveň fungovat jako maminka tří dítek a manželka. My čekáme první a v době, kdy mi bylo vážně od rána do večera špatně, by mi přišlo naprosto nepředstavitelné obstarávat ještě rodinku, no klobouk dolů! :-) Taky bych chtěla velkou rodinu. Mám se ještě v životě co učit, haha:-) Tak tfuj, tfuj, ať je brzo lépe! :-)

    OdpovědětVymazat
  4. téda žabáčci to je úžasný!myslím na vás!a přeju i blahopřeju!

    OdpovědětVymazat
  5. Moc Vám všem děkuji za podporu. Moc mě to těší! K.

    OdpovědětVymazat
  6. Klary-gratuluju-jste uzasni :) a je az neuveritelne,jak jsme zase sladene :) ja jsem ted 13tt :)) tak at je ti lepe-ja si to tentokrat take uzivam s jednou chorobou za druhou,tak v tom nejsi sama.zdravim vas

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, Báro, tak to je tedy opravdu vyladění. :) Za svůj největší životní výkon považuju hodinu trvající čištění zubních kanálků před pár týdny. A to mi před otěhotněním nic nebylo, žádný kašel, žádná bolest zubů, nic. No, prostě! Ať i tobe jě líp!

      Vymazat
  7. Och, velice Vás obdivuju. Máme zatím dvě děti a je to pro moje ego o svých schopnostech celkem studená sprcha:-). Napínám síly, co to jde, ale i tak vidím, že naše přání mít velkou rodinu asi nebude tak jednoduché:-). Hodně sil a radosti do každodenních činností.
    P.S. Skvělá je poznámka pod PPS:-).

    OdpovědětVymazat