Ráno, dopoledne, teď



Piliňák od hairstylisty Vikiho.


PPL dovážka, k ní víc příště.


Ráno: Vstáváme (jako každý den od změny času) pozdě. Ženu děcka na snídani, (jako každý den od změny času) porušuji naše pravidlo oblékáme se před snídaní. Snídáme. Po snídani je (jako každý den od změny času) nejrůznějšími metodami od slibů přes vyhrožování až po nelidský řev donucuji k obléknutí. Nějak se vypravíme. Mezitím mě dostihnou výčitky svědomí, tak se v autě snažím se všema usmířit. Děti mi dávají pusy na rozloučenou. Snad mi odpustily.

Dopoledne: Vracím s Igísem se domů, vyřizujem PPL dovážku, uklízíme na zahradě. Holedbám na to, kolik je tu ještě práce a kdy to doděláme a jak už bych chtěla jen zahradničit, ale ještě musím tohle dřevo převozit a tohle a tamto. Jdem k rybníku, Igís se zmáchá, tak to balíme a jdem úklidovat domů. Netuším kde začít, po víkendu je to na vidle. Tak si sednu k novinám a piju kafe. Pak svačíme. Igís nepozorovaně kaká do nočníku a sám to odnáší do koupelny. Následuje dvacetiminutová akce úklid koupelny. Aspoň ta koupelna je čistá. To mi dodá energii. Vrhám se na předsíň. Má 4m² a úklid zabere hodinu. Moc nepřemýšlím, kolik času strávím na zbylých 120m². Ohřívám oběd, jíme, pakuju Igíse na kutě.

Teď: Už se chci začít litovat, jaká je to řehole být matkou v domácnosti, mou práci nikdo nevidí, nedocení. Děcka mi to umí pěkně osolit. Ale ještě se začtu do kázání Tomáše Halíka ze mše za oběti komustického režimu v Číně. A ta dnešní tíha ze mě padá.



***

J.-B. Metz řekl: „Pokud v našem kázání o vzkříšení už není slyšet křik ukřižovaného, je to mytologie o vítězi, a ne křesťanská teologie.“  „Okolní národy,“ píše Metz, „vymýšlely zbožné teorie, jak odvysvětlit zlo: Bible, v žalmech, v knize Job i v pašijovém příběhu, zůstává krajinou výkřiků. Ty výkřiky mají dolehnout i k našim uším a dotknout se i našich svědomí.“

Když Ježíš, proměněný zkušeností smrti, přichází znovu ke svým apoštolům, legitimuje se svými ranami. Když se apoštol Tomáš setkává se vzkříšeným Kristem, Ježíš mu nastavuje své rány. A Tomáš zvolá při pohledu na jeho rány: „Ecce Deus – hle, Bůh! Můj Pán a můj Bůh!“ Je to jediné místo v evangeliích, kde je Ježíš explicitně nazván Bohem. Jen tam, při doteku ran. Jen skrze rány vidíme božství našeho Pána – totiž nekonečnou, nepodmíněnou, plně se vydávající lásku.

Chápeme-li slovo Bůh v duchu evangelia, pak to slovo znamená nepodmíněnou, vydávající se a obětující se lásku. Lásku, která necouvne před nenávistí a odmítá se v konfrontaci s nenávistí sama proměnit v nenávist. (Učitel naší generace, otec Josef Zvěřina ve vězení říkával: „Jediná věc, ke které mě nikdy nesmí donutit, je, abych je začal také nenávidět.“) Láska raději bere na sebe kříž, pronásledování a utrpení. Stojí před mocí bezbranná jako student na pekingském náměstí Nebeského míru před tanky – obraz, který nesmí být vymazán z paměti lidstva. A pravdu, která v konfrontaci se lží necouvne, a také odmítne se proměnit v lež. Kristus před tribunálem moci říká: „Já jsem se k tomu narodil a k tomu jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ Spojení slov láska a pravda někteří používají jako nadávku; pro nás křesťany tato slova jsou jménem Božím.

Toto je poselství Velikonoc: Bůh se nám ukazuje v Kristu skrze zraněné lidství. Kde teče krev, kde lidé trpí pro svou víru či svou touhu po svobodě, v ranách našeho světa se i dnes setkáváme s ranami Ježíšovými. Když ignorujeme rány našeho světa, když se paktujeme s mocnými, na jejichž rukou je krev, když ignorujeme utrpení našich bližních, když nechceme vidět rány v lidských osudech a srdcích, když přehlížíme nespravedlnost, pak nemáme právo vyznávat: náš Pán a náš Bůh.

Dnes si připomínáme rány, které by mnozí chtěli zapomenout a zbagatelizovat, rány toho totalitního komunistického režimu. Mysleme na všechny ty současné i minulé oběti, mysleme na ty krvavé rány našeho světa, nechme je promluvit do našeho svědomí, nezavírejme oči před těmi temnými pravdami našeho světa. Protože právě v těch ranách, když je neignorujeme, když nedáváme přednost lži před pravdou, když se nepřizpůsobujeme moci, která se opírá o lež, tehdy se setkáváme s tou mocí Boží, s tou nepodmíněnou láskou, která je silnější než smrt.


(Převzato z www.halik.cz)


***

Žádné komentáře:

Okomentovat