(Naše) obec baráčnická



Přestěhovat se z (malo)města, kde trávíte celé dětství a jeho specifika tak nějak berete za základní principy světa, na vesnici, je samo o sobě dost šok. Zaprvé, velmi záhy zjistíte, že městské hadry jsou vám na houby, protože tady ze všeho nejvíc využijete gumáky a pogumovanou bundu. Zadruhé, uvědomíte si, že o komunikaci s lidmi a jemném umění sousedské diplomacie nevíte zhola nic. Takže prvních pár let se všemu divíte, pak se začnete přizpůsobovat a teprve po nějakých dvaceti třiceti letech se (údajně) asimilujete.

Já se teď nacházím někde v prostřední fázi. Už mi nepřijde divný, že se tu lidi strojí do krojů, tancují jakýsi tradiční taneček zvaný Česká beseda a oslovují se tetičky (ženy) a sousedé (muži). Ještě úplně nevím, koho jak oslovovat, kdo je kdo v místní hierarchii, pořád jsem ještě docela nepochopila, co je to ta místní obec baráčnická (podle internetu vlastenecko-dobročinný spolek z konce 19.st). Ale už jsem ráda, že jsem se nechala upsat do jejich řad, protože akční, to zas oni jsou.

Tady přidávám pár fotek z poslední jejich (naší) akce - svěcení kapličky sv. Anny z minulé soboty. Kaplička naposledy vysvěcená r. 1968, zchátralá. Během dvou měsíců od prvotní myšlenky daná do pucu. Starosta (baráčník) po večerech  renovoval dveře podle dobových fotek. V umělecké dílně mladé malířky (baráčnice) vznikal autorský obraz. Povoz, hudební produkci, občerstevní, vše od baráčníků, které nikdo příliš neorganizoval, protože oni prostě tak nějak vědí, co kdy a jak. Jo, jemné umění sousedské sebeorganizace a diplomacie. (Překvapilo by mě zjištění, že nejlepší světový diplomati vyrostli na vesnici? Ani ne!)

Žijete taky na takhle akčním místě?
















Žádné komentáře:

Okomentovat