Michael Patrick


Tak jsem si v osmém měsíci vyhodila z kopejtka a zašla na koncert. Klubový. Rockový. Lístky jenom na stání. I tak jsem se těšila.




Protože tohle zkrátka nebyl jen tak někdo, ale sám Michael Patrick. Nebo taky Paddy Kelly. Velký idol mého dospívání.

Pak se ale Kelly Family rozpadli, já dospěla. Ani když odešel do kláštera a já někdy mezi tím prožila duchovní konverzi, se pro mě nestal znovu vzorem. A když pak po letech z kláštera odešel a začal znovu hrát, působil spíš rozpačitě než usazeně. Až poslední album mě zaujalo. Tak jsem byla teď v sobotu zvědavá, co předvede.

Palác Akropolis. Lístky jen na stání. K velkému překvapení se ale na pár místech dalo sednout a pro mě se jedno místo uvolnilo (Díky, Stáňo!). Pár řad za mnou seděla řádová sestra. Slibný začátek.

A pak začal. A byla to bomba. Bohatý duchovní život nevtíravě převeden do rockové show. A že show stále dělat umí. A hudbu už zas taky. A taky se mu snad už dostatečně podařilo setřást ze sebe pozlátko teenagerského idola. Tak jsem opět zaujata. A kupuju nové CD. A prostě, jo. Příště jdu zas.






Žádné komentáře:

Okomentovat