Důležitosti i marnivosti











Pár holčičích artefaktů různě po bytě, pár šestileťáckých nezbytností (darů z narozenin), jeden chlapeček, co chce dělat všechno "sám, sám". Jedny šaty ze sekáče, co čekají na přešití a jedna kabela (z mých narozenin), která k nim dokonale ladí. Hezké úterý!

Lední stadión








Brečí, protože ho táta vyklopil z pekáče, když divočili na ledě. Tenhle typ pláče mám ráda. :)

O víkendu jsme bydleli na té nejlepší adrese na světě. Hotový lední stadión přímo za domečkem. Stejně rychle jako to zamrzlo, to ale roztálo a všechno se změnilo v jednu velkou louži. Snad zase přituhne.

Sedmým rokem


Náš Viktor tento týden oslaví šesté narozeniny. Tím pádem započnu svůj sedmý rok na mateřské. 

Každý ráno (cca kolem 5h) teď v rámci budování rituálu poslouchám Co Bůh šeptá maminkám od spisovatelky Hany Pinknerové (na CD). Pro povzbuzení a vzpruhu. Jako hlavní poselství tam totiž stále dokola v různých obměnách zaznívá, že to intenzivní období omaminkovávání strašně rychle uteče. V pět ráno nepotřebuju slyšet nic jinýho! Když je ale pak trochu chvíle, tak to řeším. Třeba co si ze mě vůbec můžou děcka pamatovat, co jim ze mě zůstane. 

Dneska bylo klasický nedělní odpoledne. Připlazení z procházky, všichni doražení, nejvíc rodiče, děcka každej vyžaduje intenzivní pozornost, tak oba s Lubošem sedíme na koberci, skládáme kostky, hrady, vláčky, přeskakujem od jednoho dítěte k druhýmu. Ještě nejsou tak daleko, abysme mohli hrát kvarteto, černýho petra zvládnem jen když je Igís zavřenej v ohrádce a řve. Tak se to zdá takový nanicovatý, to odpoledne. Ale mě v tom chaosu najednou trkne, že si teda asi budou pamatovat právě tyhle nedělní odpoledne a všechny další odpoledne, kdy s nima rodiče seděli na koberci a něco patlali. A brali to smrtelně vážně, nebo se tak aspoň snažili tvářit. A pak padli na znak, protože už nemohli a nechali po sobě děcka lízt. A když už ani to nešlo, tak zaveleli jíst, koupat, spát. 

Že to je pro ně totiž ta esence rodiny. Ta blízkost, i když taková nanicovatá.


***




Včera s dědou.

***


Tak začínám svůj sedmý rok doma s dětma s tímhle vědomím. Že jim toto dávám darem. A že dávání není vždy doprovázeno dostáváním. Mnoho chvil, těch malých denních, není vůbec doprovázeno pocitem, že bych cokoli dostávala zpátky. Ale i to se dá překousnout, když si člověk naplno uvědomí, že právě teď a v tuhle chvíli někomu něco daruje. A to dar dost vzácný, ač se tak na první pohled nejeví. Dar nejvzácnější.

Jen si to vědomí udržet!





Budoucí obývák

 





Chystám (na jaře) lehkou renovaci obýváku.

Aby tu vznikl trochu lepší koutek pro relaxaci (s více místy k sezení), bude muset pryč knihovna, ale pro tu už mám místo do budoucna vymyšlené. Prozatímně budou knížky rozmístěny tak různě. Gauč mám vyhlídnutý v Ikee. Prosklěnou skříňku (velmi podobnou té vyobrazené) máme v garáži a už jsem počítala s tím, že bude na odpis, protože je to vrchní část kredence a spodní část chybí. Ale pak jsem zblikla toto foto a jsem odhodlaná jí dát ještě šanci. Křeslo Halabala jsem loni našla u silnice. Slouží skvěle. Ještě bych potřebovala jedno (ideálně za odvoz) a pak šikovného čalouníka (jako v tomto nebo tomto případě). Když k tomu pověsím závěsnou houpačku a nechám tu i starou špajzku, mohl by tu vzniknout celkem hezký koutek právě na ty kafíčka a tak. :)

Já vím, že to jsou takový marnivosti, ale pro mě je to velká věc, protože obývák vymýšlím od tý doby, co jsme se nastěhovali do nový části baráčku a protože 1) nejsem rozený designer, 2) mám od začátku cíl využít co nejvíc kusů nábytky z bývalé půdy a za 3) chci hezký prostor, ale nejsem ochotná do něj investovat víc než je nutný, tak mi to trvá už tři roky a letos už bych doopravdy ráda tento šuplík ve své hlavě zašoupla a zas pootevírala nové (nějaké nebytové).

Její medvěd Flóra


 









Kamarádka, prvostupňová učitelka, mi nedávno doporučila pro Anežku knížku od Daisy Mrázkové, Můj medvěd Flóra. Předtím jsem jí neznala. Anežka jí dostala v listopadu ke 4. narozeninám. Trochu jsme ji spolu četly, ale ne moc, nějak nezanechala dojem. Ale pak mezi svátky můj děda daroval Anežce starýho medvěda (velikosti cca Igíse). Anežka, když ho uviděla, vyskočila a vypískla "Flóóórinka!" (Takže knížka přece jen nějaký dojem zanechala!) Flórinka byla dost zaprášená (je nejspíš po mým taťkovi a jeho sourozencích), dlouho si s ní nikdo nehrál. Tak jsme jí vykoupaly, sušily u kamen (Daisy Mrázková jí u kamen sušila 3 dny, já jsem jí k tomu nechala projet ještě čtyřma cyklama v sušičce, týden spala na topení a pořád mi nepřijde úplně proschlá.) A záhy se stala regulérním členem naší domácnosti. Snídá, hraje si, po obědě odpočívá, boří Igísovy (+máminy) stavbičky (Teda Flóri!!), převlíká se pětkrát za den. Z tý sušičky má hlavu lehce na niti, ale to Anežce ani trochu nevadí. Takže knížku nemůžu než doporučit.


Mrázková, Daisy. Můj medvěd Flóra. Praha: Baobab, 2011. [56] s. ISBN 978-80-87060-41-4.

Weekendful!


Igimu natvrdo začalo období vzdoru. Jeho nejčastější věta "ne, to neci", často následovaná hlasitým "uéééé" mívá jediný řešení - krmení havětě.

A on si pak chvilku doma zaleze a hraje si sám a ve mně se teprve probudí ornitolog.
 
Taky zamrznul rybník. Viktor si nejdřív troufne na kraj ledu. Pak si troufne i do prostředka. Pak i vyleze na vysokej žebřík, kam nesmí, a vůbec si nějak troufá poslední dobou.
 
   
Lubošovi jde práce od ruky.
 
V sobotu ráno studoval, v kolika stupních může začít natírat střešní latě. Psali od sedmi nad nulou, tak když se teplota přehoupla přes nulu, tak na ně šel a teď už jsou nejen natřený, ale i položený.
Vypakovat se na brusle v sobotu na 8:00 je boj, hlavně pro mě osobně, ale vždycky to za to stojí (bylo by potřeba napsat si tučným písmem).

Tihle dva poctivě trénují a celkem se u toho baví. Já taju.
 
Pekáčujem miniaturně, ale přece a to se počítá.

Ha, Keva Planks v akci. Ale aby nedošlo k mýlce, dle návodu jsem základ domečků postavila hlavně já. Viktorek dotvořil cestu a Anežka stříšku garáže.

A hlavně se dobře najíst, to je základ dobrého víkendu. A tihle dva to moc dobře vědí.


Do Polabí přišla zima


 

 


 
 

... tak jsem ráda za tuto šikovnou mašinku. A taky za ty prastaré porcelánové šálky po tetě, na které se dosud jen prášilo. A taky za volavku, která se každou zimu vrací k rybníčku. Za pekáčování, i když zatím jen naplacato (polabští rozumí, pro ostatní - Polabí je placka, placka a nic než placka). Děti ve školce mají udělaný umělý kopeček, který první den ručně zasněžovaly (nosily v kýblíčkách poprašek nastřádaný po celé zahradě). O víkendu se snad vrhnem na tu hromadu hlíny (obecní umělý pekáčovací svah) u Labe. A taky už jsme vytáhli brusle, i když zatím jen na zimáku, v bruslařské školičce, kde hokejový trenéři zdarma učí mrňata s doprovodem bruslit. A. poctivě chodí sem a tam, V. už se účastní aktivit s míčky, anebo jezdí sám s oporou.

Z mého pohledu, zima jak má být. :)