Velikonoce na horách


 Na Velikonoční vigilii zazněla i tato slova žalmu (Žl 104):


"Pramenům dáváš stékat v potoky, které plynou mezi horami.
Podél nich hnízdí nebeské ptactvo, ve větvích švitoří svou píseň.

Ze svých komor zavlažuješ hory, země se sytí plody tvého díla. Dáváš růst trávě pro dobytek, bylinám užitečným člověku.

Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi moudře učinil,
země je plná tvého tvorstva. Veleb, duše má, Hospodina!"



Jeden z důvodů, proč bych neměnila naši každoroční tradici Velikonoc na horách je ta naprosto hmatatelná životadárnost země. To aktuální tvoření stvořeného. Tenké stroužky, co se stékají ve větší strouhy a ústí do řek. Země promáčená, slunko už ne tak slabé, první zpěvy ptactva. Každoroční připomínka toho, že stvoření se nestalo kdysi, ale že se děje stále znovu. Teď!












A druhým důvodem, proč bych tuto tradici nevyměnila, je ta partička, s kterou jezdíme. Kamarádi z dětství či mládí a stále se zvětšující horda jejich/ našich podobně starých dětí, co si spolu rok od roku více rozumějí. A taky mnohem větší logistika, vymýšlení, nervy, zda budem z restaurace pro velký rachot vyhozeni, mnohem kratší výlety než bychom absolvovali kdysi. Noci dlouhé, vstávání brzké, vlastně žádný odpočinek. Ovšem taky spousta komických situací, sranda na všech frontách. Takže ač tu dnes plavu v hromadách špinavýho prádla, bot, nádobí, jsem nevyspalá a odrbanější než obvykle, od dalších brzce jarních výletů mě to v žádném případě neodradí!



Tentokrát pod Sněžkou!











Malířkou














...se jednou určitě stane ta naše Anežka. Maluje pět a deset obrázků denně. Má hezky vymalovanou ručku i cit pro barvy. Pár jich pro radost vkládám.

Postcrossing


 
 

Před časem jsem v kavárně (kam si chodím pravidelně každý týden na pár hodin sednout a #někdynevždy pracovat) vyslechla rozhovor o postcrossingu. Jednoduše, jde o on-line službu, prostřednictvím které si lidé z různých koutů světa posílají pohlednice. Funguje to tak, že se zaregistrujete, brzy na to dostanete adresu někoho z hodně daleka, na ní pošlete pohled s přiděleným identifikačním číslem. Až pohled pojde, dotyčná osoba jej zaregistruje na stránkách a na základě této registrace zase někdo jiný dostane vaši adresu. Lidi mezi sebou adresy normálně nevidí. Pouze ty přidělované. U těch pak můžete shlédnout i profil odesílatelů (resp. adresátů), kde píšou něco o sobě, o svém povolání, koníčcích apod. 

První adresa, na kterou jsme posílali pohled, byla Moskva, adresátka byla divadelní kostymérka Nataliya. Pak napsala přes stránky postcrossingu krátkou zprávu, že jí pohled udělal radost a ráda by přijela do Prahy. Včera jsme obdrželi první pohled výměnou - ze Sibiře (uživatelé jsou ale (myslím) nejen Rusové). Ve svém profilu jsem prosila o nějaké typické přísloví. Jak se ukazuje, ruská, anglická a česká přísloví se od sebe zas tak neliší. Budu muset vymyslet pro odesílatele jiný úkol. 

V našem profilu jsem psala, že když teď nemůžeme cestovat tolik jako dřív, tak chceme aby za nás cestovaly aspoň naše pohlednice. A taky že chceme dětem jejim prostřednictvím ukazovat krásu a rozmanitost světa (no, pokud nic jiného, tak Rusko by časem mohli mít zmáknuté). Hned jsme hledali Tyumen na mapě (prosím, moje geografické znalosti jsou někde na úrovni provního stupně). Jako by kus Sibiře připutoval k nám do obýváku. Moc se těším, odkud přijde příští pohlednice!
 


Une Petite Poule

 


 

Náš Igísek je velký milovník slepic. Má rád ty u dědy, ty přes plot od sousedů, ty přes školkový plot i slepičky počítačové (pokud byste nevěděli, co si pustit večer před spaním :)). 

Tak když jsem přemýšlela, co k jeho druhým narozeninám a narazila na leporelo O malé slepičce, ani jsem moc neváhala. A pak jsem ještě zjistila, že je to adaptace půvabné francouzské ukolébavky Une petit poule. Melodie to není úplně jednoduchá, ale k českému textu se (s trochou vynaložené snahy) hezky hodí.


Bořkovcová, Magdalena. O malé slepičce: francouzská ukolébavka. 1. vyd. V Praze: Albatros, 2015. [12] s. ISBN 978-80-00-03876-6.




A tady pár dalších fotek z narozenin.

Úterní elektrické prázdniny způsobily, že jsem měla v kuchyni dva pomocníčky na přípravu dortu.
A po probuzení dokonce tři.
 
A nakonec jsem v kuchyni ani nemusela být.

Jsou naučení ze školky, kde mají program Začít spolu. Mají tam opravdovou kuchyň dětské velikosti s opravdovou troubou na pečení. Minulý týden jsem děti vyzvedávala dřív a byla pozvána na langoš, který pekl podle předkresleného receptu náš Viktorek se čtyřletým Matějem.

Aj, někdo zapomněl koupit dortové svíčky.

Motorkááááá!