Co děláme II.


Pro radost a rozptýlení pečeme. Muffiny, protože jsou nejjednodušší. Kváskové, protože mi tu zas jeden kvásek přistál.
 
S borůvkama, protože borůvky jsou nejlepší.

Malujou. Pro radost a rozptýlení. Protože je zima a venku se nedá být dlouho.
 
I já maluju. Ze stejného důvodu. Po teniskách. Dětem i sobě. Ale ty dětské jsou nevyfotitelné, neb jsou v plném provozu.
 
Taky jezdíme na kole. Hlavně Anežka v poslední době natrénovala. Několikrát týdně po školce okruh lesem. Až vysvitne slunce budem moct na cyklostezku, po letech prvně bez croozeru.

O víkendu jsem vzala děti na výlet po příbuzných. Přijeli jsme domů a z okna to vypadalo jako bych vyhlížela do cizí zahrady. Luboš s Igísem uklidili binec a strašně to tu prokouklo.



A hned je mi veseleji! Hezké pondělí!


***

Co děláme


V. dostal od kamaráda ze školky lano na uzlování. To ho povzbudilo, aby dorazil na první trénink malých hasičů.Byl nadšen.

A. si hraje na popelku. Často.

I. si v pravidelných intervalech stahuje kalhoty a "hasí" po zahradě. Hasičům zdar!  :)
L. (s pomocníkama) staví.

Já rostu. To je aktuálně jediná souvislá činnost, kterou zvládám. 12.tt.

#4



... už se peče.

 


Prní trimestr je ale jedna velká katastrofa. Hned na začátku několikatýdenní bronchitida v závěru přeléčená antibiotiky. Plynule na ní navázavší nevolnosti. Ne vyloženě zvracící, ale ty celodenně nanicovaté, kdy se bojíte podívat na něco jiného než citron nebo kyselé zelí. A co kdyby jen na jídlo. Poučená z prvního těhotenství, kdy jsem si na začátku nevolností zakoupila (v Holandsku za 120 euro) nové boty a dodnes je neměla na sobě, protože se mi při pohledu na ně žaludek ještě nepřestal obracet, jsem si tentokrát na sebe nekoupila nic. Nicméně jsme zrovna slavili několikery narozeniny a doma máme pár nových knížek a hraček. A taky jsem stavěli terasy a novou podlahu na terase. Teď se bojím si i přerovnat skříň, abych pak vůbec byla schopná se ráno oblíct.

Psychika? One big mess. Řvu na děti, dokonce někdy i na manžela, jindy zas s nikým nemluvím, neperiodicky brečím. Do polštáře nebo v omluvě manželovi do mikiny. Dost špatně nesu (já vím, že dobře míněné, tak se, prosím, nikdo neomlouvejte!) otázky (který bych sama pokládala!): cože, už zas? co vás to napadlo? jak to chcete dělat? proč? Ironii a legraci beru doslovně. Žádný odstup, žádný nadhled.

Vynahradí mi vše druhý trimestr? Pevně doufám!



PS: Z koloběžky se mi jako z jediné nové věci žaludek nezvedá, za to jsem ale zjistila, že na ní následující měsíce nebudu moct jezdit s ohledem na mou křehkou až chatrnou bederku.

PPS: Miminko je chtěné, plánované, promyšlené a načasované. Jsme sice katolíci, ale antikoncepci používat umíme :). Kdyby jsme neuměli, bylo by specielně toto děcko počato o mnoho měsíců dříve. Že vám nepřijde zcela racionální mít 4 děti během 6 let? Neříkám, že v tom racionalita je. Je v tom hodně iracionální touhy po velké rodině, kterou v našem manželství od začátku sdílíme. Je v tom taky touha přizpůsobovat se potřebám velké rodiny, touha budovat v sobě i dětech hodnoty, který s těma potřebama jdou ruku v ruce, učit se z těch potřeb a snad i něco z naučeného předávat i mimo rodinu. To učení se z potřeb velké rodiny není jednoduchý, to neříkám, ale pořád jsem přesvědčená, že stojí za to. A taky jsem přesvědčená, že s trochou podpory okolí to dáme a že to bude moc fajn.


Ráno, dopoledne, teď



Piliňák od hairstylisty Vikiho.


PPL dovážka, k ní víc příště.


Ráno: Vstáváme (jako každý den od změny času) pozdě. Ženu děcka na snídani, (jako každý den od změny času) porušuji naše pravidlo oblékáme se před snídaní. Snídáme. Po snídani je (jako každý den od změny času) nejrůznějšími metodami od slibů přes vyhrožování až po nelidský řev donucuji k obléknutí. Nějak se vypravíme. Mezitím mě dostihnou výčitky svědomí, tak se v autě snažím se všema usmířit. Děti mi dávají pusy na rozloučenou. Snad mi odpustily.

Dopoledne: Vracím s Igísem se domů, vyřizujem PPL dovážku, uklízíme na zahradě. Holedbám na to, kolik je tu ještě práce a kdy to doděláme a jak už bych chtěla jen zahradničit, ale ještě musím tohle dřevo převozit a tohle a tamto. Jdem k rybníku, Igís se zmáchá, tak to balíme a jdem úklidovat domů. Netuším kde začít, po víkendu je to na vidle. Tak si sednu k novinám a piju kafe. Pak svačíme. Igís nepozorovaně kaká do nočníku a sám to odnáší do koupelny. Následuje dvacetiminutová akce úklid koupelny. Aspoň ta koupelna je čistá. To mi dodá energii. Vrhám se na předsíň. Má 4m² a úklid zabere hodinu. Moc nepřemýšlím, kolik času strávím na zbylých 120m². Ohřívám oběd, jíme, pakuju Igíse na kutě.

Teď: Už se chci začít litovat, jaká je to řehole být matkou v domácnosti, mou práci nikdo nevidí, nedocení. Děcka mi to umí pěkně osolit. Ale ještě se začtu do kázání Tomáše Halíka ze mše za oběti komustického režimu v Číně. A ta dnešní tíha ze mě padá.



***

J.-B. Metz řekl: „Pokud v našem kázání o vzkříšení už není slyšet křik ukřižovaného, je to mytologie o vítězi, a ne křesťanská teologie.“  „Okolní národy,“ píše Metz, „vymýšlely zbožné teorie, jak odvysvětlit zlo: Bible, v žalmech, v knize Job i v pašijovém příběhu, zůstává krajinou výkřiků. Ty výkřiky mají dolehnout i k našim uším a dotknout se i našich svědomí.“

Když Ježíš, proměněný zkušeností smrti, přichází znovu ke svým apoštolům, legitimuje se svými ranami. Když se apoštol Tomáš setkává se vzkříšeným Kristem, Ježíš mu nastavuje své rány. A Tomáš zvolá při pohledu na jeho rány: „Ecce Deus – hle, Bůh! Můj Pán a můj Bůh!“ Je to jediné místo v evangeliích, kde je Ježíš explicitně nazván Bohem. Jen tam, při doteku ran. Jen skrze rány vidíme božství našeho Pána – totiž nekonečnou, nepodmíněnou, plně se vydávající lásku.

Chápeme-li slovo Bůh v duchu evangelia, pak to slovo znamená nepodmíněnou, vydávající se a obětující se lásku. Lásku, která necouvne před nenávistí a odmítá se v konfrontaci s nenávistí sama proměnit v nenávist. (Učitel naší generace, otec Josef Zvěřina ve vězení říkával: „Jediná věc, ke které mě nikdy nesmí donutit, je, abych je začal také nenávidět.“) Láska raději bere na sebe kříž, pronásledování a utrpení. Stojí před mocí bezbranná jako student na pekingském náměstí Nebeského míru před tanky – obraz, který nesmí být vymazán z paměti lidstva. A pravdu, která v konfrontaci se lží necouvne, a také odmítne se proměnit v lež. Kristus před tribunálem moci říká: „Já jsem se k tomu narodil a k tomu jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ Spojení slov láska a pravda někteří používají jako nadávku; pro nás křesťany tato slova jsou jménem Božím.

Toto je poselství Velikonoc: Bůh se nám ukazuje v Kristu skrze zraněné lidství. Kde teče krev, kde lidé trpí pro svou víru či svou touhu po svobodě, v ranách našeho světa se i dnes setkáváme s ranami Ježíšovými. Když ignorujeme rány našeho světa, když se paktujeme s mocnými, na jejichž rukou je krev, když ignorujeme utrpení našich bližních, když nechceme vidět rány v lidských osudech a srdcích, když přehlížíme nespravedlnost, pak nemáme právo vyznávat: náš Pán a náš Bůh.

Dnes si připomínáme rány, které by mnozí chtěli zapomenout a zbagatelizovat, rány toho totalitního komunistického režimu. Mysleme na všechny ty současné i minulé oběti, mysleme na ty krvavé rány našeho světa, nechme je promluvit do našeho svědomí, nezavírejme oči před těmi temnými pravdami našeho světa. Protože právě v těch ranách, když je neignorujeme, když nedáváme přednost lži před pravdou, když se nepřizpůsobujeme moci, která se opírá o lež, tehdy se setkáváme s tou mocí Boží, s tou nepodmíněnou láskou, která je silnější než smrt.


(Převzato z www.halik.cz)


***