Na Šumavě







Jen pár momentek z našeho manželského týdne na Šumavě. 7 rodin, 22 dětí. O děti perfektně postaráno. Dost času na procházky ve dvou. Borůvek a hub hotové koberce. A pak ten výhled z ložnice. Pořád se nějak nemůžu vzpamatovat z příjezdu. 

Takovou podporu v péči o manželství považuju za opravdový luxus, ale i nezbytnost zároveň. Bez ní bysme těžko byli tam, kde jako rodina jsme.












Cestovní deníky





... jsem si vedla od svých 16 let. Poctivě z každé cesty. Začalo to školním výletem do Anglie, pokračovalo au-paiřením v Londýně, jahodami ve Skotsku, stopovacím výletem do Chorvatska s klukem, se kterým jsem se znala v té době sotva pár měsíců (a letos jsem oslavili 13 let spolu:)), několika pracovními pobyty v Irsku, proložených mnoha dalšími výlety po různých koutech Evropy a vyvrcholilo to stáží v Bruselu.












Nejvíc vzpomínám na cesty, kdy jsme ještě neměli peníze, nelítali, hodně stopovali a spali pod stanem. Cestování mi vydrželo celých deset let, do mých 26, kdy jsem porodila svého prvního chlapečka. Toulavé boty jsem za celou dobu svého mateřství nepocítila. Asi protože mám nacestováno do zásoby. Teď se ale těším, až budu uvádět do světa dobrodružných cest svoje děti. 

Letos jsme začali a ve vedení cestovní deníků už mám, zdá se, malou pokračovatelku.










Prázdniny















Když jsem v půlce června odcházela kolem kufru sbalenýho na školku v přírodě, na kterou nakonec nikdo neodjel, padala na mě šílená úzkost, že letošní prázdniny už jsou komplet zkažený.

To jsem ale ještě nevěděla, že děti stráví dva dobrodružný týdny u babiček a dědečků (všichni tři  a bez rodičů) a bonusový týden s babičkou u nás, že nám tak nečekaně vyjdou tři dny v Neratově, že se odvážíme na první zahraniční dovču k dokonalému Baltu a že se nám to všechno tak hezky vyvede. A všechno bez mýho přičinění. Jsem vděčná, vděčná, fakt vděčná!