Jet na doraz










Naše lednové dny jsou hezké a naplněné až po okraj. Už dva týdny chodíme bruslit. Snažím se to odpoledne zorganizovat tak, abychom každý den aspoň na chvilku na led vyrazili. Moje nejčastější věta, kterou ode mě děcka slyší je: "pojďte, vždyť to může každou chvíli roztát".

Nedávno jsem si u večeře návštěvě stěžovala, že jedu na doraz. Pak jsem si ale říkala, že některý dny ten pocit nemám a myslím, že jsou to ty dny, kdy si ráno vypiju kafe, aniž bych v tu chvíli řešila ještě sto dvacet dalších věcí a plánů na ten den. Když si s dětma lehnu po obědě a nenechám si hlavu zaplevelit věcma jako proměny našeho interiéru, plány na léto, aktuální politické krize ve světě,  můj šatník atd. Anebo když si večer sednem s Lubošem a zkrátka jenom tak jsme. Tedy když je ten den strukturovaný tak, že v něm je i práce, ale právě i to jenom tak bytí.

Takže jsem si z toho udělala závěr, že jet na doraz není úplně záležitostí toho, kolik toho člověk dělá, ale spíš toho, jakou hodnotu těm věcem přisuzuje a jak umí hospodařit s časem.

Nu, a pak se nabízí otázka: Je bruslení (či sáňkování) s dětma práce, nebo jenom tak bytí? Já mám v tomto ohledu docela jasno.






4 komentáře:

  1. Každý den na brusle? To jsi teda hustá!

    OdpovědětVymazat
  2. ...my teď chodíme s dětmi taktéž každé odpo bruslit na rybník i sáňkovat. Byla by škoda brát tyhle radovánky jako povinnost, alespoň takto to vnímám já. Jsem překvapena, že se ještě vejdu do "pekáče" (i s dítětem) a jízda z kopce je pro mě stejná legrace jako před 30 lety:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj. Je prima mít kluziště u baráku. U nás to bohužel nehrozí :-( . Přeju krásné mrazivé dny :-D ! Zuzu

    OdpovědětVymazat