17.listopad


Náročný podzim za mnou, hezké období očekávání před námi. Láme se to u mě kolem 17.listopadu.

V říjnu a listopadu 2017 jsme zvládli:

- odstavit od kojení (s ohledem na hormonální bouři s tím spojenou nejnáročnější akce tohoto podzimu, ale zvládnuta obstojně)

- několik služebních cest včetně jedné do Číny (já a děti ne, ale jako bychom tam byli taky)

- přestát dvoje neštovice (obstojně)

- ujasnit si, kdo by měl být příštím prezidentem naší země (Pavel Fišer)

- já zaběhnout svůj první běžecký závod (a nezemřít při tom a dokonce nedoběhnout úplně poslední), viz fotky, 17.11.2017

- Anežka oslavit šesté narozeniny, s čímž pro ní ( k její velké radosti) vznikají nová práva: spát nahoře na dvoupatrovce a začít pobírat kapesné

- zorganizovat 5. ročník Svatomartinského mini posvícení v lokalitě žabího rybníčku s určitě padesáti účastníky, ale spíš víc

- kývnout na možnost zpívat v ad hoc sboru rodičů s dětmi s podtitulem "Kdo má právě čas...", nacvičovat o nedělních večerech na rozsvěcení vánočního stromečku a po zbytek týdne si pak trojhlasně broukat koledy (radost)

- přispívat k chodu komunitního centra

- probrat s dětmi na náboženství Starý zákon a přehoupnout se k Novému

- rozloučit se s dědečkem


Považuju úkoly podzimu za splněné. Za týden začíná nový církevní rok - což v posledních letech prožívám mnohem víc než začátek kalendářního nového roku. Přijde mi to tak symbolické. Zvednout se z toho prachu umírající přírody a vyhlížet příchod naděje, která je nad veškerou přírodou.






Žádné komentáře:

Okomentovat