Ve středních letech


Za měsíc mi bude pětatřicet. Nevím, který rok se oficiálně považuje za přechod do středních let, intuitivně tuším, že pětatřicet. Minimálně se tak teda cítím. 




Dostala se mi do ruky knížka, kterou jsem teda původně vůbec číst nechtěla, co bych z toho měla. Ale pak jsem se nějak začetla a teď jí nemůžu než doporučit. Alespoň tomu, komu táhne na střední věk a rád by se lehce předpřipravil. (Jako se my všichni rodiče malých dětí jistě už teď připravujeme na pubertu, že?) I těm, co už v něm dlí a moc si s tím nevědí rady. Petr Kukal - tady od nás z Polabí - si s tím taky nevím moc rady, nicméně nebojí se dost přísné reflexe toho, co žije. Píše o práci, životě v manželství, dospívajících dětech, nebojí se ale ani sebereflexe svých kvazimilostných vzletů ve vztahu k jiným ženským, nenaplněných uměleckých ambicí či reflexe své víry v Boha. Co může mít z takových zápisků, v nichž figuruje echt mužský pohled na věc, ženská? No, právě ten vhled do mužského světa.

V jeho popisech nejrůznějších manželských situací jako by popisoval, co se odehrává u nás doma. Jen to není očima mýma, ale pohledem chlapa. Což má zvláštní význam v tom, že to oč jsem se dosud domnívala, že je naším domácím specifikem, se ukazuje jako poměrně obecná záležitost lidí v naší situaci, našeho věku. A další význam spočívá v tom, že to není pohledem, který poměrně důvěrně znám od sebe a ze sdílené zkušenosti ostatních žen (protože ženský zkrátka sdílné jsou). Ale vlastně jen dost omezeně znám z té druhé strany (neboť muži zkrátka sdílní nejsou). 

Tak asi tak. Knížka  na zimní večery. 

Kukal, Petr. Deník muže ve středních letech. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2013. 243 s. 

1 komentář: