Neděláme nic jinýho



...než že se chystáme na led, jsme na ledě, nebo jsme z něj právě přišli.


#mámetozabarákem   

#sportujemspolu  

  #zimajakmábýt     

#dosttotužije

#mámesenejlíp  



Jet na doraz










Naše lednové dny jsou hezké a naplněné až po okraj. Už dva týdny chodíme bruslit. Snažím se to odpoledne zorganizovat tak, abychom každý den aspoň na chvilku na led vyrazili. Moje nejčastější věta, kterou ode mě děcka slyší je: "pojďte, vždyť to může každou chvíli roztát".

Nedávno jsem si u večeře návštěvě stěžovala, že jedu na doraz. Pak jsem si ale říkala, že některý dny ten pocit nemám a myslím, že jsou to ty dny, kdy si ráno vypiju kafe, aniž bych v tu chvíli řešila ještě sto dvacet dalších věcí a plánů na ten den. Když si s dětma lehnu po obědě a nenechám si hlavu zaplevelit věcma jako proměny našeho interiéru, plány na léto, aktuální politické krize ve světě,  můj šatník atd. Anebo když si večer sednem s Lubošem a zkrátka jenom tak jsme. Tedy když je ten den strukturovaný tak, že v něm je i práce, ale právě i to jenom tak bytí.

Takže jsem si z toho udělala závěr, že jet na doraz není úplně záležitostí toho, kolik toho člověk dělá, ale spíš toho, jakou hodnotu těm věcem přisuzuje a jak umí hospodařit s časem.

Nu, a pak se nabízí otázka: Je bruslení (či sáňkování) s dětma práce, nebo jenom tak bytí? Já mám v tomto ohledu docela jasno.






Křtiny


... fotku z křtin samotných tradičně nemáme ani jednu, protože ve všem tom plánování na focení úplně zapomeneme, tak alespoň pár fotek s křtinovými artefakty.






Dobře bylo!



Náš běžný den


... jsem popisovala loni. Od září, co nám začala škola, se dost proměnil. Pamatuju si, když jsem byla doma kdysi dávno na mateřský jen s jedním kojencem a jedním batoletem, moje největší přání bylo být co nejvíc mimo domov mezi lidma. Teď je mým největším přáním moct celý den sedět na gauči a nehnout se odsud. Tedy nač si teď opravdu nemůžu stěžovat je nedostatek přemísťování se.





6:00 vstáváme, když vstanem o chlup dýl, nastává problém, neboť naše tempo je zkrátka naše tempo, a to zahrnuje dlouhé rozkoukávání, dlooouhééé snídání a naprosto nekonečný přesun z kuchyně do auta

7:45 začíná škola, takže moje první velká (stresující) povinnost - odevzdat dítě do instituce včas - splněna. Pak nastává radostnější chvíle, přesun do školky, společný úkol pro rodiče a děti v šatně, pohoda, pohoda a frrr domů

8:15 - 10:00 to je můj čas jen s mrňatama, trochu si hrajem, trochu kojíme, někdy zvládnem i něco zařídit, a taky uklízíme, vysáváme, perem a tak, kolem 10 začínám vařit oběd

11:00 jíme, pokud tady zaváháme, je to v kýbli, protože na 12 je potřeba vyzvednou děcka

12:00 několikrát týdně vyzvedávám obě děcka po obědě (občas mi je někdo z našich kamarádů - Bůh jim žehnej! - doveze). Viki někdy bývá v družině, ale spíš míň než víc a v dalším pololetí bude ještě míň. Toto jsem na začátku hodně řešila, jak s kroužkama, družinou a ukázalo se, že aktuálně nám nejvíc vyhovuje ten model - obě děti po "o" domů. Anežka už ve školce vůbec nespí.

12:00-14:00 odpočinek po "o". Mrňata spěj, V. a A. si potichu a v poslední době i moc hezky hrajou. Já mám odpočinkovou a duchovní chvilku sama pro sebe, ale snažím se i pověnovat starším. Někdy zvládnem i úkoly a logopedii, ale spíš nám pořád zůstávají na večer.

14:00-15:00 druhá stresová vlna dne - svačiny, pooblíkat, nachystat ven, vyrazit ven - ideálně se čtyřma dobře naladěnýma dětma (aktuálně se vypravujeme ven 30-45min).

15:00 - 17:00 Někdy jsme na zahradě, někdy odvádíme nejstaršího na kroužek a pak tam něj čekáme. Každopádně, když už vyrazíme, snažím se děti - čas nečas - udržet venku co nejdýl. Někdy jsou za tu dobu tak vymrzlý, že zvenku skáčou rovnou do vany. (Nevím, jestli se tomu dá úplně říkat otužování).




17:00 celá rodina společně večeříme, po večeři úkoly (pokud se nestihly předtím), povinnosti (úklid hraček, pyžama, někdy -  ale od září fakt spíš výjimečně - V. uklidí botník, A. nádobí),  po nich by měl být čas na rodinné stmelovací aktivity (jako třeba i čas na děti jeden na jednoho), ale většinou už jsme tak mrtví, že jen pustíme televizi, před kterou všichni společně zalehneme, a to navíc jen na opravdovou chviličku, protože úkolování a povinnosti pořád zabírají neúměrně času. Tahle část dne nám od září hrozně hapruje a moc nevíme, co s tím.

19:00 zuby, čtení, uspávání mimin, do 20:00 bývají všichni tuhý a rodičům začíná pré. Který může vypadat různě -  třeba jako úklid kuchyně, plánování následujících dní (týdnů, měsíců), složenky apod. Někdy film. :)

21:30 ideálně čas jít spát


Kdyby se někdo ptal, kdy mám čas na nějaký extra aktivity, tak je to hlavně díky tomu, že jednou týdně na dopoledne chodí mrňata hlídat hlídací teta. To jsem si vybojovala, uhájila a byl to ten nejlepší nápad, co jsem za svou mateřskou měla.

Na jaro plánuju vyměnit auto za koloběžku a kola. I nadále striktně dodržovat poobědový klidový režim. Nepřibírat si žádné další aktivity, ani dětské, ani dospělácké. A zkusit líp strukturovat naše večery.


Podělí se někdo ze čtenářů o své triky a tipy, jak zvládat rodinné večery?
Dík!

Tři králové











... přinesli dary našemu Jáchymovi v roli Jezulátka.

Aneb jedno takové hezké rodinné dobrodružství! A velbloudi jako bonus. :)



Zamrznul!



 




Zamrznul, a tak tady v tom našem nudném koutě světa byla o víkendu dost zábava.

Aktuálně tedy nemám, co víc si přát.





2016 zpětně


Rozhodla jsem se dopřát si ten luxus a ohlídnout se za rokem 2016.

V roce 2016 jsme pohnuli s domečkem. Dodělala se fasáda a terasa, vyklidil se dvorek a zkulturnily se další kouty zahrady. Zahrada se sice smrskla na minimum (a ještě smrskne kvůli plánovanému přístřešku na kola), ale za to jsme zjistili, že už jde pustit děti (starší dvě) k rybníku, takže se naše zahrada vlastně mnohonásobně zvětšila.





Na začátku roku jsme si řekli, že jsme připraveni na nové miminko a požehnáno nám bylo bleskově :). První trimestr byla jedna velká hrůza, bylo mi zle, řešila jsem zuby, dostala jsem antibiotika. Druhý trimestr, to byl zas stres kvůli páté nemoci, kterou jsme celá rodina prodělali. Třetí trimestr jsem byla už jen valící se koule, ale převážně radostná, protože jsme měli krásné léto, začala nám první třída, takže nebyl čas na žádný extra stres a na porod mě začala připravovat Věra, porodní asistentka a životní optimistka. 



Na jaře jsem si koupila koloběžku, což byl jednoznačně nejlepší nápad tohoto roku. Přesuny z domu do školky se výrazně urychlily a zelegantněly, moje dorostlé vlasy vlály ve větru častěji než bych si bývala vysnila. Och ten pocit svobody při všednodenních povinnostech!




Koupili jsme si taky nové auto. A podnikli s ním cestu k moři. Ta by se asi neuskutečnila nebýt právě té páté nemoci. Ze všeho toho stresu jsme se rozhodli vyplnit si tenhle sen, který by jinak zůstal u ledu kvůli - dlouhé cestě, penězům, malým dětem, těhotenství atd. atd. atd. Nejen na této dovolené, ale taky na prodlouženém víkendu v Neratově a manželském týdnu na Šumavě jsem v létě načerpala energie... no, na rozdávání.





V říjnu se nám narodil Jáchym. Jáchym jako Jehoiakim - "Bůh ho povýší" nebo "Bůh ho postaví na nohy". Bůh ho postavil na nohy. Infekce se na něj zřejmě vůbec nepřenesla. Byla jsem ráda a pořád jsem vděčná za všechnu tu lékařskou péči, které se nám dostalo a dostává. Je to opravdové privilegium.

Narodil se 20 minut po příjezdu do porodnice. Velmi stručně porodní story: 1:00 am už nějakou dobu ledabylé stahy po 10min. 1:30 am budím Luboše, volám Veře, domlouváme se, že počkáme, co bude, mám zavolat za půl hoďky. 1:40 am volám Věře znovu, že to nabralo spád. Do 2"05 čekáme na hlídací tetu. Ve 2:35 dorážíme do porodnice. Prakticky stihnu jen vyjet výtahem a odložit si. Ve 2:55 je Jáchym na světě. A pak už jen bonding, ňuch, ňuch ve třech a máme nového člena rodiny.

 A dělá nám velkou radost.





Krom Jáchyma byl pro nás velkou změnou taky začátek školy - první třída. Když odmyslím ranní vypravování a odpolední úkolování, ta změna spočívá hlavně v tom, že se nám otevřel úplně nový svět samostatného čtení a psaní, nových zájmů, nových dovedností a řekněme konstruktivnějších aktivit. Přijde mi, že se s dětma teď každý den učím něco novýho, aniž bych o to já nějak významně usilovala (jako to bylo doteď). A na to se hodně těším i v novým roce.




Mně osobně - podařilo se mi zdolat dvě třetiny kurzu celoživotního vzdělávání, v němž se kvalifikuju na učitelku angličtiny. Taky se mi dostalo privilegia vyučovat nábožko děti z naší farnosti a s pomocí ostatních to snad budu zvládat i teď s Jáchymem. No a taky už nějakou dobu rozjíždíme s holkama sousedkama u nás v obci komunitní centrum, tak snad se nám to letos podaří odpálit.

Takže výhledy na letošek? Vlastně nic extra. Být otevřená, umět oddělovat podstatné od nepodstatného, třídit zájmy a tříbit to, čeho už se mi dostalo - to a nic víc.


Požehnaný nový rok všem!