Radost





Radost, že můj dnešní den nebyl marný.

Radost, která proměňuje můj všední den.




Radost, že nebe mohu prožívat i ve svém nitru.









Aby se mi ta radost nerozplizla, nerozutekla, někam nezakutálela, na 40 dní se loučím z těchto sfér.

Nashle po Velikonocích.

***


Co my zjara



Rybník roztál. Naposled jsme bruslili předminulý víkend. Dobrých 10 dní jsme chodili koukat na tání, ledovou tříšť, plovoucí kry. Postupně jsme tam zahučeli tři z šesti (i já), nikdo ale se netopil, ani neutopil. Měli jsme zážitek a o zkušenost víc (win-win!).

Jarní sluníčko se do toho opírá, takže depka z tun a tun bahna (venku i doma) pomalu opadá. A dnes jsem objevila první kvítka.

Doma nám roste: 1) Jašík (už mu jsou 4 měsíce), 2) Igís (oslavil 3.narozeniny), 3) knihovna (studovna bude brzy hotová).

















      ***

Tenhle pokoj II.



Děkuji mnohokrát za milé komentáře k předchozímu příspěvku. Děti byly taky nadšeny. A už to tam podle toho taky vypadá. :)


Dneska představuju druhý dětský pokoj. Teda toho času ho žádné dítě trvale neobývá. Pracovně má název studovna (bude se v něm jistě pilně studovat!). Fakticky slouží jako pokoj pro návštěvy, jako hernička, jako nucená samotka apod. Je to jediný pokojík v přízemí vedle hlavní obytné místnosti, tak proto tolik funkcí.


Spíchli jsme ho dost rychle. Včetně dřevěné podlahy za týden a kousek. Hlavně díky mému pracovitému mužovi. Ve výsledku jsem ráda, protože jsem úplně odvykla životu na stavbě.


Zatím je to spíš torzo. Chybí plakáty na stěnách. Jako ve správné studovně tu budou pro navození správného klimatu samozřejmě viset školní plakáty. :) Hlavně tu ale chybí velká knihovna, která bude ze zbytku podlahových palubek od podlahy po strop - tam, co býval kuchyňský kout a kde jsou ty zatřené dlaždičky.

Jinak jsou tu dvě pracovní místa, jedno čtecí křesílko, hrací koutek a postel pro návštěvy s druhou matrací  -  vždy připravena. No a starý okno, to už tu asi taky zůstane.








 







A protože to byl poslední nedodělaný pokoj, tak jsme právě asi dostavěli! 

Pokojíček pro 4 děti



Tenhle týden jsme měli doma jen Jáchyma, tři ostatní děti prázdninovaly. Cíle týdne bez dětí byly velmi ambiciózní. Většina je stále v procesu, ale podařilo se nám dát do kupy aspoň pokojíček.

Zvládnul pojmout 4 postele, rozkládací gauč, skříňky na poklady, houpačku, velkou skříň na hračky i hrací koberec. A myslím, že se nám povedl.



Aby jsme tam narvali obě dvoupatrovky, museli jsme jednu o 10cm zkrátit. Což nebylo ani trochu easy peasy a jednu chvíli to vypadalo na patmatovský závěr celé akce. Nakonec se ale i ten poslední centimetr poddal.

Zdi ještě čekají na poličky nad gauč a plakát nad skříňky. Luboš mě naučil používat vrtačku, tak se budu moct vyřádit.

Tenhle pohled je pořád stejnej. Skříň už si zkrátka vybudovala reputaci. Na to že už málem plála v kamnech. To stejný postel, která k ní nejspíš kdysi patřila a doteď na ní spala Anežka. Ta půjde dolů do toho pokoje, co je v procesu, pracovně dostal název studovna.


Pokojíček před předěláním: zde.



Co neděláme (protože to nezvládáme)








Blogové příspěvky jsou z podstaty věci o tom, co jejich autor dělá či stíhá. Sama pro sebe i z pocitu odpovědnosti ke svým čtenářům, píšu tedy seznam věcí, které neděláme, protože se zkrátka do našeho života, který je někde místně situován, postaven na určitých hodnotách, organizován dvěma lidmi s individuálními neduhy a navíc v něm figurují 4 čtyři malé děti, nevejdou.

Tady je:

  1. V zimě nelyžujeme. Vůbec. Ač bych to dětem i sobě ráda dopřála. Bydlíme ale v polabské nížině a pravidelně lyžovat by znamenalo vynaložit obrovské úsilí a finance.
  2. Děti nechodí do hudebky (a ani nebudou). Opět - ráda bych. Ale bydlíme na vesnici a hudebka dvakrát týdně by udělala z mámy taxikářku a ze zbytku rodiny štvance. Takže jsme učinili toto rozhodnutí.
  3. Nejezdíme společně na nákupy. Když jsem měla dvě děti, ráda jsem je brala nakupovat týdenní nákup. Přišlo mi to jako bezva sociální trénink. Učili se zdravit, dávat jídlo do košíku, pomáhat vyndávat na pás atd. Anežka v tomhle byla přebornice. Poslední měsíce až rok nakupuju, buď když jsem sama, anebo si nechávám nákupy vozit domů. Prostě nám to nepasuje do harmonogramu. (A jak se ukázalo při posledním testu - aneb někdy to prostě jinak nejde - Igís netuší, co se v obchodě dělá (a dělat nemá).)
  4. Nepoužívám látkové plíny. Používala jsem je u prvních dvou dětí. U jednorázovek mě dost štve ekologická stránka věci, i ta finanční. Ale (ačkoli s třetím dítětem přibyla do domácnosti sušička), mám chronický problém s organizací praní, sušení i skládáním do skříně. Látkovky prostě nezvládám.
  5. Nechodíme na dlouhé procházky. Moc ráda bych, aby moje děti byly zvyklé na dlouhé pěší výlety, ale aktuálně jim (si) to zkrátka nemůžeme dopřát. Okruh do školky a zpět má 2,5km a to je maximum, co naše skvadra, v níž figuruje i jeden nenasytný kojenec a jedno zarputilé batole, zvládne bez větších problémů. Snad časem.
  6. Nechodím s Igísem na cvičení rodičů s dětmi. Chodila jsem s prvními dvěma a považuju to za velmi hezký rodinný čas, ale teď to není v mých možnostech.
  7. Ani my ostatní nechodíme do Sokola. Toužím po tom. Viktor na všestranné klukovské cvičení. Anežka na gymnastiku, já s ženskýma na dance aerobic, ale i zde platí, že je to z vícero důvodů aktuálně mimo naše možnosti.
  8. Nejezdíme do Prahy. Ač ji máme víceméně za rohem a s ní spoustu hezkých možností jako muzea, divadla, památky, různé akce pro děti (a v rámci obohacování kulturního kapitálu našich dětí bychom je rádi využívali), byli jsme v Praze jako rodina na výletě všehovšudy jednou. Letos na Staromáku na Tři krále. A soudě dle stupně náročnosti celé akce, to bylo na dlouho dobu zase naposledy.
  9. Nenosím mimino v nosítku. Protože mám další tři, kteří chtějí ňuchňat, chovat či se neustále šmrdolit kolem. A já potřebuju trochu šetřit záda. Takže nosím, ale jen když už je fakt zle. (Na jaře a v létě budu asi ale nosítko používat víc - na zádech při koloběžkování.)
  10. Nemám domácnost jako klícečku. Snažíme se. Všichni se zapojujeme. Přesto to u nás v 90% času vypadá, jako by se tudy prohnalo tornádo.

Abych to ale pozitivně uzavřela. Navzdory řečenému si nemám na co stěžovat, protože toho pořád dost hezkého děláme: máme bezva školku, malou vesnickou školu v místě bydliště, jezdíme často na kole, chodíme s dětma pravidelně plavat, bruslíme, rybaříme, doma se já a Anežka učíme hrát na flétničku, Viktor je hasič, Luboš hraje s klukama z práce squash. Chodíme v neděli do kostela a  zpíváme v kostelní schóle, účastníme se spolkového života u nás v obci, něco z místních aktivit i organizujeme. Učíme děti modlit se i pracovat. ;)


Takže za mě  - rozlišování a tříbení zdar! A žádný stres, když něco prostě fakt nejde!

Tahle místnost






Pokaždé když do té místnosti vejdu, mám pocit, jako bych se vrátila o osm let zpět. To jsme jí rekonstruovali poprvé, na kuchyňoobývák. Pak jsme tu takhle bydleli pět let. Další rok a kousek sloužila jako ložnice pro 5. Poslední dva roky jako pokoj pro hosty, částečně i jako hernička a teď od září i jako studovna pro prvňáka (rozuměj: skladiště všeho a všech, kteří se jinam po bytě nevešli). To vše se na ní dost podepsalo a rekonstrukci si opravdu zaslouží.  Minimálně sto let stará místnost. Nejspíš už před tím milionkrát předělávaná. Výzva veliká. Tak jdem na to.  

P.S. Stále ještě (nebo spíš už zase) bruslíme.