Jak to vidí otec 4 dětí


Ve Vídni byl čas, tak jsem poprosila svého Luboše, aby mi pro blog zodpověděl tři dotazy. Luboš je strojní inženýr, šéfuje firmě o nějakých sedmi lidech, všechno jsou to mladí kluci. Doma pak jen přecvakne na o něco menší děti v počtu čtyři :) Jaké to pro něj je?

Třeba se budou jeho odpovědi nějakému otci v tomto předvánočním čase hodit.





Jak se ti žije jako otci čtyř malých dětí? Co je na roli čtyřnásobného otce nejtěžší? A co považuješ za nejlepší? 

Žije se mi dobře. Když se mi daří na věci dívat s odstupem, tak bych řekl přímo výborně. Samozřejmě se najdou i chvíle, kdy je těžké být nad věcí a všechno se zdá jaksi černější. I to patří k životu.

Nejtěžší je správně dělit svou pozornost mezi své blízké a svou práci a pokušení která dnes číhají na každém kroku. Jak asi tušíš, právě v tom slově "správně" je zakopaný pes.

Nejlepší na tom všem je, že se člověk nikdy ale opravdu nikdy nenudí. Nudu znám už jen z doslechu. Je skvělé mít doma takový výběr milovaných lidí.


Měl jsi před dětmi nějaké představy o tom, co to znamená být otec? Naplnily se?

Na tohle neumím pořádně odpovědět. Své představy o budoucím otcovství si už neumím vybavit. Dospělý život před dětmi byla v našem životě vlastně jen docela krátká epizoda. A tohle ródeo už trvá skoro deset let. 


Co bys vzkázal matkám, které mají občas všeho plné zuby a nejraději by utekly někam do lesů?

Ono bohužel není kam utíkat. Obávám se, že si své starosti tak nějak vždy stejně bereme s sebou. 
Ale vážně. Myslím, že je dobré si pravidelně připomínat, že většina našich každodenních problémů jsou ve skutečnosti jen malichernosti, které zbytečně přiživujeme. Taky mi pomáhá vzpomenout si na své životní priority. Často se ukáže, že v kontextu našeho života vlastně jdeme správným směrem a že opravdu není kam utíkat.



P.S. Na poslední otázku bych já osobně vzkázala mužům - zařiďte dětem hlídání a vezměte své ženy na tři dny do Vídně. Ještě další půlrok se budou tvářit tak jako já na poslední fotce. 


Svoboda a demokracie


Výročím Václava Havla se mi vždy připomene, že za svobodu a demokracii je potřeba bojovat. Důrazně a nebojácně.

Letopisy Narnie

Po devíti měsících jsme s dětmi dočetli celou sérii Letopisů Narnie.

Začali jsme letos v únoru příběhem Lev, čarodejnice a skřín. Zajímalo mě, jestli to děti chytne. Chytlo. Nejvíc osmiletého Viktora, o pokračování ale prosila i šestiletá Anežka. Pustili jsme se tedy do knihy Kůň a jeho chlapec. Ta asi nejvíc bavila mě. Nicméně, i po ní prosily děti o pokračování.
Princ Kaspian se líbil všem a moc, má podle mě ze všech knih největší švih, dobrý příklad dětské dobrodružné literatury.

Poté jsme se odhodlali a vrátili se k přeskočenému prvnímu dílu celé série, knize Čarodějův synovec. Děti tento díl nebavil, je spíš filosoficky laděný, je o počátcích Narnie, dává rámec celým Letopisům. Za sebe musím říct, že od Čarodějova synovce pro mě dostala četba hlubší dimenzi. Vedlo mě to i ke koupi životopisu C.S.Lewise: C.S.Lewis - Ve světě fantasy a evangelia.

Přes léto jsme si dali za úkol přelouskat Plavbu Jitřního poutníka. Nevím, zda to bylo prázdninovými pauzami., ale Jitřní poutník mě i dětem přišel nejrozvleklejší ze všech narnijských knih. Myslela jsem, že už pak ani nebudeme pokračovat. Se začátkem školního roku ale přišla nová motivace. V. také hodně zaujala anotace předposlední knihy Stříbrná židle. Četli jsme ji skoro dva měsíce. Nedokážu přesně říct proč. Igís, který se musel celý rok přizpůsobovat, už protestoval, tak jsme večer sahali častěji po jeho knížkách. Ve Stříbrné židli byl vidět opět vidět posun od dětské dobrodružné četby více k teoretičtějšímu rámci příběhu. Autor zde také trochu přidrsněl. Bylo vidět, že si chystá půdu pro ukončení série.

Poslední knihu Letopisů nazvanou Poslední bitva, jsme dle mého dojmu, přečetli už jen z povinnosti dočíst sérii celou. Viktor se těšil, zajímalo ho, jak Letopisy skončí. A. už jasně řekla, že poslouchat nechce. Četli jsme tedy ne večer před spaním, ale spíš přes den - po škole, před uspáváním apod. To se u nás normálně nestává, čteme výhradně večer před spaním, tak toto byla hezká zkušenost. Posledních pár stran této knihy jsme přečetli se všemi dětmi, aby si zažily pocit ukončenosti. Myslím, že pro děti byl Poslední díl dost nepochopitelný. Pro mě tak napůl. Mám o čem přemítat.

Pro mě osobně byla četba obrovský zážitek a pro V. taky. A. spíš ocenila jednotlivé příběhy. Spíš pak ty svižnější. I. poslouchal jen občas, většinou po chvíli usnul a troufnu si říct, že z četby moc neměl. (Vynahradím mu to.)

Statistika: jedna kapitola Narnie trvá přečíst 20min, každá kniha má cca 15 kapitol, tj.  5 hodin četby. Krát 7, to dělá 35 hodin četby celkem. Dětem jsem předčítala převážně večer před spaním, vždy jednu kapitolu. V našem případě to vydalo na 9 měsíců.


Pokud máte doma dítě 8+, pusťte se do četby. Nebudete litovat.

Jen přemýšlím co číst příští rok. Nějaký tip pro celorodinné předčítání (pro 5, 7, 9, 36)?




Hormony?

Mám takovou zajímavou zkušenost. Po necelých třech letech jsem zase začala poslouchat přes den rádio. Jak jsem ze dne na den přestala na začátku čtvrtého těhotenství, tak jsem teď stejně nenadále začala. Obdobnou zkušenost mám se vztahem k úklidu. Ze dne na den se mi zachtělo převrátit celý dům naruby a dát všemu řád. Naposledy jsem měla takový záchěv také před Vánocemi, ale před předpředloňskými. Říkám si, že v tom je zvláštní pravidelnost, tedy jestli to nemá něco společného s hladinami hormonů po porodu či po kojení (nekojím přesně rok).

Zdá se mi to, nebo v tom taková pravidelnost může být? Máte obdobnou zkušenost?