Čas na každé dítě zvlášť


Sledujete sérii o organizaci domácnosti, toto je její předposlední díl.


Musím říct, že mi dal zatím nejvíc zabrat, proto jej také uveřejňuji o tři dny déle, než bylo původně avizováno.

Podle toho můžu já a vy taky usuzovat, že tohle je naše aktuálně asi největší výzva z těch, o kterých tu mluvím. Jak to máme či jak bychom to chtěli mít jsem nakonec shrnula v bodech.



1) Máme 4 děti a všechny mají potřebu pozornosti ze strany rodičů.

2) Když tuto pozornost nedostanou, tak zlobí. Tedy nevhodně na sebe upozorňují, bijou se mezi sebou apod.

3) My jim pozornost chceme dopřát, protože jsme vždycky radši, když jsou naše děti spokojené. :)

4) Věnovat dětem čas znamená ukrojit si kus z vlastního času.

5) A máte-li dětí víc, vyžaduje to i promyšlenou logistiku. Co, kdo, kdy, s kým.

6) Abychom našim dětem zajistili alespoň bazální formu pozornosti, zavedli jsme u nás vloni na podzim tzv. VIP dny. Princip je takový, že každé dítě má přidělený den v týdnu, který je jakoby jeho. Ten den může vybírat, co bude v televizi, co se bude číst, co se bude pouštět na rádiu v autě. Původní myšlenka byla zařadit do toho dne vždy i nějaký soustředěnější čas, patnáct dvacet minut jeden na jednoho. To se ale postupem času ukázalo nepříliš udržitelné (protože kroužky, únava, úkoly).

7) Aktuálně tedy děti mají VIP dny, ale jejich patnáctiminutovky se jim různě přesouvají na jiné dny. Dle potřeby.

8) Větší dvě děti s námi někdy zůstanou déle vzhůru.

9) Mladší děti vezmu třeba na zmrzku cestou ze školky nebo když čekáme někde na někoho.

10) Mám vypozorované, že dlouhodobě nejméně individuálního času mají prostřední děti. Odborně se jim prý říká "sendvičové děti". Jakmile si to uvědomíme, což někdy může trvat i nějakou dobu, tak se jim to snažíme nějak vynahradit. Třeba brát je na nákupy, na ryby.

11) Děti hezky respektují VIP dny. Jednotlivé individuální akce ale někdy berou jako nespravedlnost - "proč já nemůžu?" - a bývá to náročné to vykomunikovat.

12) Aby to fungovalo, musíme být v dobré součinnosti my s mužem.

13) Ta součinnost se ale taky musí nějak vykomunikovat.

14) A k tomu je potřeba individuální partnerský čas jeden na jednoho.

15) A ten najít taky nebývá úplně lehké.

16) Jak ho hledáme, jak se nám daří či nedaří nacházet, to ukážu zase příště.


Tak příště o partnerském času pro sebe na vzájem. V úterý.

Teď vy. Jak to máte, co vám funguje, s čím bojujete?


Klára














8 komentářů:

  1. Stejně jako ty, Kláro, si uvědomuji, že prostřední je na tom nejhůř. Snažím se myslet na to,abych byla s každých chvíli sama, aby měl každý mou(naší i manželovu)pozornost. Systém zatím žádný nemám, ale myslím, že do budoucna vytvořím nebo spíš myslím,že se vykrystalizuje...momentálně je nejmladší půroční a na nějaké rozvahy a větší plánovaní nemám psychické síly.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pulrocni miminko je jeste hodne narocne. Tam to chce mit proste hodne otevrenou naruc. Manzel vzdycky rikal: ty porad jen sedis na gauci a nekoho chovas. Tak, tak.

      Vymazat
  2. U nás je na tom prostřední dítě taky nejhůř. Je introvertní a ráda si hraje sama. Vystačí si a máme tendenci na to spoléhat. Už umím rozklíčovat, kdy je její nepříjemné chování právě tím voláním po pozornosti. Ale když jsem unavená, ve stresu a spěchu, nevnímám to a odnese to :-(
    Čas pro děti individuálně se nám hledá těžko, většinu času jsem s dětmi sama. Řeším to hlavně tak, že využívám různé prostoje, kdy je ten druhý na kroužku. Času společně jako rodina máme tak málo, že se nám ho nechce dělit. Častěji se stane, že děti vyrazí někam s tátou a já mám čas pro sebe. Při DV je to životní nutnost :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To chapu. Ten cas jen pro sebe. Ja jsem az na matersky zjistila, ze jsem introvert. Jakmile jsem za sebou zavrela dvere do loznice s vidinou pulhodiny ticha a vlastnich myslenek, rozlilo se mi teplo po celem telo. Cas pro sebe sama je stejne nutny jako cas pro deti a muze.

      Vymazat
  3. Máme to stejně. S těmi prostředními. Teď se to ještě trochu zkomplikovalo tím, že najednou jsou prostřední dvě. Máme dva měsíce starého Vojtu. Žofka (2 a půl) po ztrátě benjamínkovství začala různé věci rozlévat, rozsypávat a jinak záškodničit - hlavně ve chvílích, kdy Vojta pláče a to je teď bohužel docela často... Bětka (skoro 5) je prostřední už celkem dlouho, snažíme se jí věnovat, ale není to nějak systematické a občas vidím, že také tak proplouvá mezi těmi, kdo více řvou po pozornosti.
    VIP dny se mi líbí - zní to dobře. Něco podobného jsem kdysi četla u nicenky.
    Na kurzu efektivního rodičovství nám doporučovali každý den mít na každé dítě nějaký solo čas, ale to při počtu větším než 2 prostě není možné...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kazdy den na kazde dite mi teda taky vzdycky pripadal jako sci-fi. A pripada I ted, kdyz uz jsou deti vetsi. Mozna kdyz maji mezi sebou vetsi rozestupy. My jsme taky vzdycky trefili dalsiho sourozence primo do obdobi vzdoru dvouletaka. Ted si proziva sve obdobi vzdoru - vystavni - Jachym, a ja si casto rikam, jak jsem to mohla prezit jeste s miminem v ruce. Je to vyzivny a prejde to. Z me zkusenosti - reknete si o pomoc. Rodice, nejake mlade devce na hlidani, uklizecka, kdokoli, cokoli. Jak to ted vidim s odstupem, tak si rikam, ze jsem si malo umela rict o pomoc.

      Vymazat
  4. A stejně jako jitu jsme v dv, takže manželovi nebo jinému hlídačovi se snažím přišít vždy maximum dětí...

    OdpovědětVymazat
  5. Na další díl jsem moc zvědavá ... Nevím, jak manželovi vysvětlit, že to, že když jsme celá rodina pohromadě, tak se to prostě nepočítá jako čas my-dva-spolu. Nebo aspoň pro mě ne. :-I

    OdpovědětVymazat