Po 8 letech zase stavíme








Když jsme naposledy přistavovali, měli jsme dvě děti. Rozhodně jsem myslela, že stavíme naposledy a máme hotovo.

Teď máme 2 prepuberťáky a 2 divoké bratry k tomu a všichni jsme se shodli, že by se nám doma pár dalších prostor hodilo. 

Kvůli pandemii to jde pomalu. Ale naštěstí už jsem všechny podrobnosti života na stavbě zapomněla. Takže se těším z každé cihly a trámu.

Zábava teprve začne, až to v květnu probouchnem. 




30 let svobody a demokracie


Vyrazili jsme. Poprvé a asi ne naposledy. Národní třída byla na nás moc plná. Ale ten průvod z Hradu dolů k Národní, ten byl moc milý.

Dlouhá léta nám visí na zdi fotka Václava Havla a klíči v ruce. Havel na ní zvoní a ukazuje směr. Ráda se na ni koukám. Cítím z ní povzbuzení, že stojí za to bojovat proti nepravdě a nenávisti ve všech podobách.

Chtěla bych tohle dětem předat. Vděčnost za svobodu a demokracii. Vědomí, že demokracie je křehká a vyžaduje práci. Vědomí, že vzdělání má vysokou hodnotu a neslouží pouze vlastnímu blahobytu.

Ráda čtu, že generace dnešních dvacátníků je v tomhle hodně uvědomělá, byť revoluci nezažila. Nelíbí se mi označení "pravdoláskaři" nebo "havloidi". Přijde mi, že to degraduje pozitivní proud v naší společnosti, který je pro 21.století tolik potřebný.

Naše generace (třicátníků, čtyřicátníků) má velké štěstí. Může se pořád učit od Jana Sokola, Dany Němcové, Tomáše Halíka, Daniela Kroupy, Václava Malého, Kamily Bendové a dalších představitelů někdejšího disentu. 

Kéž jejich hodnoty v naší společnosti přetrvávají. 

(Fotky jsou v opačném sledu.)















Třídní schůzky


Včera byly třídní schůzku a teda uf. Já nevím, že ty třídní schůzky musí být tak náročné. A to prosím naše děti mají relativně dobré známky, dobře se chovají a vlastně žádný problém. Jen těm učitelkám ta komunikace pořád nějak nejde.

Jak u vás?


Anežka u památníku Milady Horákové v Příchovicích. 

V Budapešti



… jsme s Lubošem strávili minulý týden pár dní. Podzim v evropských velkoměstech už se stává tradicí. Loni Vídeň. Baví nás kombinace - odvézt děti k babičce na prázdniny (Wohooooo!) a pokračovat dál po ose vlakem.

Cesta do Budapešti nám trvala 5 hodin. Nádherných 5 hodin Moravou, Podunajím, jižním Slovenskem a pak už chvilka a ozvalo se: "příští zastávka Budapešť".

Dvě noci úplně stačily. Byli jsme jedno celé odpoledne v lázních Gellért, prošli si město asi 3x a jeden celý večer strávili po barech v ˇ6idovské čtvrti (moc doporučuju!).






















Péče o vztah je skvělá věc. 


Ještě k té sebe-péči


Zuzka mi k minulému příspěvku napsala komentář, že moc nerozumí. Přiznávám, že mám tendenci popisovat věci trochu komplikovaně. Tak to zkusím trochu jednodušeji.

Znáte ten pocit, kdy se vám narodí dítě a vy zaměříte veškerou pozornost na něj? Mateřství je ta nejkrásnější věc, která mě potkala a to zaměření na někoho jiného, než jsem já sama? Och, jak to mi prospělo!

Jenže! Pak mě začaly předloni bolet záda. Částečně vinou nedostatečné péče o vnitřní stabilizační systém po mých čtyřech porodech. A částečně stresem.

Věděli jste, že bolest zad může mít podobné projevy jako infarkt? Nebo že z bolesti zad bolí zuby, oči, že bolest může vystřelovat do středního ucha, do hlavy či do prsou? Anebo že vás můžou začít brnět ruce, nohy, kůže na obličeji či jazyk? Já ne, ale teď už to vím. Několikrát mě Luboš odvážel v noci na pohotovost. Párkrát jsem si došla sama. Oběhala jsem si všechny specialisty. Všichni mi potvrdili, že řeším následky zanedbané sebe-péče. 

Tak teď chodím na fyzioterapii a na jógu, cvičím doma a pracuju aktivně se stresem. Po hrozně dlouhé době mám už i dny, kdy mě nic nebolí. To považuju za obrovský úspěch a byla bych hrozně ráda, kdyby tyhle bolesti od zad vymizely úplně. Jsem si jistá, že se to stane.

Za tři roky mi bude 40 a předpokládám, že mám před sebou ještě dalších nejméně 40 let, které budu chtít aktivně věnovat svému muži, dětem, jejich kamarádům, našim rodičům, vnoučatům, pravnoučatům. Chci, aby mi do toho dalších 40 let zasahovala bolest zad, se kterou můžu v tuhle chvíli aktivně pracovat? NECHCI. Chci, abych byla vystresovaná až na půdu a neustále řešila své vnitřní bojůvky? NECHCI. 

Vím úplně přesně, CO CHCI. Chci být pro svého muže stále hezká. Chci být aktivní matka, která udrží krok se svými puberťáky. Chci se postarat o svoje rodiče, až to budou potřebovat. 

A také vím, že v mém případě je  pro takový cíl sebe-péče naprosto nevyhnutelná. I za cenu toho, že si teď bude muset někdo jiný na mou pozornost počkat. Protože já ji teď potřebuju víc. 

Takže odtud vítr vane. Snad jsem to teď vysvětlila trochu lépe. Pokud by byly ještě dotazy, ptejte se. 

K.


Moje super parta hic. 



Sebepéče má hlubší význam

Dnes se pokusím o zamyšlení nad tématem sebepéče, jíž mám to privilegium si v poslední době dopřávat podstatně víc než kdy před tím.

Včera, když jsem ležela na lehátku u fyzioterapeutky a ona mi vytahovala nohy do dálky a protahovala páteř, říkala jsem si, jak krásný by bylo, kdyby tohle mohla zažít každá žena. To opečovávání. Tu péči o tělo.

Ve středověkém nahlížení světa se tělo postavilo proti duši. Člověk měl pečovat o duši, ne o tělo. Nejsem teolog, ani specialista na středověkou filosofii, abych mohla zajít do detailů.

Nicméně, otázka moderní ženy 21.století, by mohla pořád ještě znít - nedělám něco, co se nepatří, když dávám nadstandardní péči svému tělu?

Dovolím si odpovědět z pozice matky 4 dětí a ženy, která žije modlitbou: Ne. Když chodíme ke kosmetičce, na manikúru, v holiči. Když strávíme každý den pár desítek minut před zrcadlem a ladíme make-up či děláme vlasový zábal. Když chodíme večer cvičit a občas musí děti uložit někdo jiný. Když pečujeme o svoje tělo, pak opravdu neděláme nic co se nepatří.

Žena, která většinu svého času dává druhým, potřebuje i někde brát.

Dostává se vám toho u dobrého kadeřníka? Na kosmetice? Na pilates? Naprosto v pořádku.  Potřebujete se dát komplet dohromady, protože jedete z rezerv? Naprosto v pořádku.

Sebepéče má hlubší význam. Ve filosofii 20.století tělo získalo jinou pozici než ve středověku. Tělo není oddělitelné od zbytku člověka. Člověk prožívá svět komplexně. Pokud je vyčerpané tělo, bývá vyčerpaná i duše.

Trapistky - nejpřísnější křesťanský řád - žijí v chudobě, ale ne ve strádání.

Naučit se rozlišovat chudobu od strádání, je dost důležité.

Hrozně bych přála každé ženě zažít péči, která dobíjí baterky, aby nemusela jen na doraz, protože to my ženy umíme moc dobře..

A tak - potřebujete-li to - na nic nečekejte. Dopřát si péči od profesionálů je naprosto v pořádku.